Vystoupila jsem z autobusu jako obvykle. Bylo 16:40 a uz byla skoro tma. Sileny! Zmrzly snih mi krupal pod nohama. Po rovince to bylo v pohode, ale kdyz jsem minula baracek a silnice zacala klesat dolu do vesnice, zacalo mi to obstojne klouzat. i tak jsem ale bezpecne a bez padu (skoro prekvapive) dorazila na postu. Vybrala jsem dopisy a letaky z naseho kasliku, ikdyz mi chvilku trvalo, nez jsem se vubec trefila klicem do klicove dirky, mela jsem tak zmrzle ruce... Kdyz si holt nekdo zapomene rukavice a venku je -15 stupnu, tak to neni idealni, ale aspon pouceni pro priste.
U prepazky nikdo nebyl. Otevrela jsem batoh a zacala vykladat naklad na odeslani. Jedna velka zluta obalka, tri mensi a jedna jeste mensi. Slecna za prepazkou se koukala trochu vyplasene, domorodci tu vetsinou posilaji tak jednu, maximalne dve obalky. Ja jich mela pet. A vsechny prosim poslat do Ceske republiky.
Jeji nejiste: ,,OK..." , me prinutilo k usmevu a povidam: ,, To vite, Vanoce se nam blizi..." odpovedela neco ve stylu: ,,To je v poradku." Ale ja sem vedela, ze je z toho stejne stale jeste vedle.
Podekovala jsem, rozloucila se a odesla. A cestou domu zpatky do kopce jsem si jen rikala, ze je stesti, ze jsem poslala jen 5 dopisu v prvni varce, protoze kdybych poslala vsechny najednou, a ze jich bude hodne, mozna by slecnu kleplo...
Žádné komentáře:
Okomentovat