Tisice otazek

,,A jak je to dlouho, co jste se sem prestehovali?"
,,Ale vracis se domu na Vanoce, ne?"
,,Prijedou te rodice navstivit?"
,,To jsi se rozhodla sama, jet pryc na takhledlouho?"
,,Stejska se ti?"
,,Libi se ti tu?"

...Da se rict, ze zvedavost mistnich nezna mezi. A to jsem jeste nezminuji hromady dalsich otazek nasledujici po zjisteni, ze jsem prijela z Ceske republiky. Evropa je tu povazovana jako tak trochu "jiny svet", ne-li "jina planeta". U nas je to hlavne USA, Kanada, nebo Jizni Amerika, tady je to naopak Evropa, destinace povazovana jako "nejvic cool". Ale pred tim, nez budu pokracovta, jen bych uvedla na pravou miru fakt, ze ne vsichni maji jasne predtavy o tom, kde se vlastne CR nachazi. Ikdyz musim uznat, ze jsem byla reativne mile prekvapena. Prece jen si docela rychle zvyknete dodavat k vete: ,,Prijela jsem z Ceske republiky ..." dovetek: ,, To je v Evrope, maly stat vedle Nemecka..." Proto, kdyz vas v pulce nekdo prerusi tim, ze byl v Praze a ze je to krasne mesto, jste na chvilku tochu mimo kontext.

Jedna z prvnich otazek se casto tyka mych rodicu. Kdyz je tazatel vyveden z omylu, ze jsme se sem prestehovali, zacina vysvetlovani, jak je tedy mozne, ze tu jsem uplne sama. Behem meho monologu vypravejiciho o agenture EF, ktera zprostredkovava studijni rok v zahranici, o mem rozhodnuti vyrazit take takhle do sveta, o hostitelske rodine a podobnych zakladnich informacich, jsem vetsinou prerusovana pouhymi "Wow!" "Cool!" "That's nice!" nebo jinymi citoslovci ci vykriky obdivu, udivu, nadseni. A obcas se to omezi jen na nejake "Aha...".

Pri zmince, ze tu opravdu budu nejakych tech 10 mesicu, ze se opravdu nevracim ani na Vanoce, ze me rodice opravdu neprijedou navstivit, ze jsem opravdu prijela do naprosto neznameho prostredi a hlavne ze jsem se takhle rozhodla dobrovolne, vidim v jejich tvarich urcity obdiv. A muzu vam rict, ze to jsou ty chvile, kdy si uvedomite, jak velke rozhodnuti to bylo. Dojde vam, ze odhodlat se k tomu stoji nejaky kousek odvahy. Zjistite, ze uz jen tim, ze jste se rozhodli, jste vyrostli. Ze jste zazili neco vic. A ze urcite mate duvod byt na sebe aspon trochu hrdy.

Ne vzdycky to bylo jednoduche. Na den meho odjezdu asi nikdy nezapomenu. Doted si barvite pamatuji, posledni pohled do uklizeneho a z me poloviny prazdneho pokoje. Zavrit dvere, louceni se Samem. Prselo. Naskladali jsem zavazadla do kufru a vrcici motor nas hnal snerem k letisti. Bylo brzo rano, byla jeste tma. V aute bylo ticho, jakoby vsichni ztratili rec. V hlave jsem toho mela najednou tolik. Doslo mi, ze odjizdim na rok. Pripadalo mi to jako neuveritelne dlouha doba a marne jsem hledala, kde se ve mne vzalo ono rozhodnuti, odjet na tak dlouho. temto myslenkam oponovalo teseni se a zvedavost. Uz vim, co to je rozpolcenost pocitu!
Ikdyz cekani neutikalo prilis rychle, cas se kratil a nastal cas posledniho louceni. Chtela jsem byt silna a nedelat to jeste tezsi. Verim, ze to nebylo jednoduche pro obe strany. Citila jsem, jak se mi hrnou slzy do oci, v krku jsem mela sucho, hlas se mi pri mluveni lamal. Mozna si rikate, ze jsem na to uz dost velka, ale ja se za to nestydim, ostatne proto to sem klidne pisu. Prijde mi to normalni, 10 mesicu neni malo...
Nemelo cenu to protahovat. Zrychlila jsem frekvenci mrkani, spolkla vsechny pochyby a zmizela za prepazkou. Nemohla jem se neohlednout. Posledni pozdvihnuti ruky na pozdrav, posledni "cau". Obraz, ktery z me pameti nikdy nezmizi...

Nebudu si tu hrat na hrdinku. Nemam rada louceni a konkretne z tohodle louceni jsem mela strach. Mela jsem za sebou louceni s kamarady, babickami a dedecky, tetou a strycky, bratranci a sestrenici a i se svou milovanou sestrickou. Ani jeno z nich nebylo jednoduche. A abych pravdu rekla, jsem mozna rada, ze se mnou na letisti byli jen rodice. I tak jsem se ale trochu obavala, a v zasade byla i psychicky pripravena an to, ze budme vsichni tak nejak namekko, ze to mozna bude trochu jako slzave udoli. Mamka s tatkou vedeli, ze to pro me neni jednoduche, stejne tak jako mne bylo jasne, ze pro ne to take neni lehke, vyslat dceru do sveta. A jsem jim vlastne vdecna za to, ze me tam v onu hodinu podrzeli. Ne ze by to nedelali bezne, ale onoho 20.8.2008 v 6:30, slo o neco trochu vyjimecneho.

Zda se mi, ze jsem se tematicky trochu vychylila od nazvu tohoto prispevku, nicmene nevadi...:) Holt jsem se trochu zabrala do psani a nechala myslenky plynout bez jakesi blizsi koordinace. Coz vlastne vubec nevadi, aspon je videt, ze muj blog plni svou funkci...