Vzdyt je jaro, zapni si ksandy, pozdravuj vlastovky a muziko ty hraj...

Jedna kapka, pak druha a dalsi a dalsi. Dvoumetrove bariery se promenily v tajici pulmetrove hromady mokreho hrudkovateho snehu. Silnice byla sucha az na okraje, kde podel spinavych krajnic stejaly prouzky tajiciho snehu. Potucek v lete jen ztezka prekonavajici kaskady z pisku a kaminku ted plny vody vesele zurcil. Jeste neodtate zaveje pro nej vytvarely jakysi tunel. Nedavno dlouhe rampouchy ted jen tise dokapavaly, jen posledni centimetry stale hrde celily slunecnim paprskum. Kam se podela krasne bila perina zakryvajici vsechny strechy ve vesnici? Ted z nich zbyvaly jen tajici bile fleky, z nichz slunicko pravidelne po kapkach ubiralo zivot. Chodnik byl plny pisku a sterku, coz bylo nicmene stale lepsi nez rozblacena cesta, kterou jsem se vydala dal. Presla jsem pres most, reka jen tise plynula dal a dal, na jejich okrajich byl zbytek neodtateho ledu, ale jinak bylo jasne, ze brusleni jsme pro tuto sezonu dali sbohem. Spodni vetve smrku podel silnice se probouzely k zivotu, po cele zime stravene zahrnute barierami snehu bylo jejich jehlici cele pocuchane. V postranni ulicce cele ve stinu jsem si jeste "zabruslila" na ledu, jedno z poslednich mist, kde se zima jeste hlasi. Slunicko lakalo lidi ven, i na mistech, kde normalne neni ani noha bylo nezvykla zivo. Babicky na prochazce vesele stebetaly, asi byly spokojene, ze se jim mrazem pri nadechu nelepi nosni dirky k sobe. Nebo ze konecne neni potreba na sebe navlect deset vrstev kabatu, poradne omotat salu, cepici narazit hezky az po usi a ruku nevyndat z rukavice. Ci se snad snazily konkurovat vesele prozpevujicim ptakum, kteri vyvolavali, ze jim hlasivky pres zimu rozhodne nezamrzly? Mijela jsem jizdarnu, kone se klidne vencili v ohrade, rozmocena zeme vytvarela pri kazdem jejich kroku mokry dolicek kolem jejich kopyta. Derava silnice byla plna kaluzi se spinavou vodou. Slecna s neosedlanym hnedakem prosla kolem me, ohledka jsem se za pravidlenym klapotem kopyt. Konik se take ohledl, zdalo se mi, jako by na me mrknul. Usmala jsem se, jen tak pro sebe. Asi se mi to vazne jen zdalo. Cesta se stocila proti slunci, musela jsem dokonce primhourit oci. Obloha byla jasne modra. Vitr, co pofukoval nebyl po dlouhe dobe studeny. Jen co jsem se vzdalila od jizdarny, vzduch zase zacal vonet teplem, svezi vuni rozmrzajici se prirody, ktera se probouzi po dobe ledove. Ikdyz sedive zaveje vypadaly vlastne hrozne smutne, kdyz clovek vzhledl pres vrcholky stromu na aurovou oblohu, z hluboka se nadechl sladkeho cerstveho vzduchu, pak zavrel oci a zaposlouchal se do ptaciho zpevu a uvedomil si, ze ma na sobe jen tricko a mikinu a NENI MU ZIMA, nasledujici pohled na tajici snih byl uz jen s pokrcenymi rameny a s usmevem. Zima si odvedla svou praci, prisla rada na nekoho jineho. Nebylo o tom pochyb, jaro je tady. Jaro prislo do Kanady, sezona doby ledove pomalu konci. A kdyz jsem po tom vsem koukla na teplomer a rtut ukazovala 6 stupnu nad nulou, proste neverim tem, co stale tvrdi, ze nas tu jeste ceka aspon jedna poradna chumelenice. Rychle si zvyknete misto deseti vrstev na sebe navleknout jen jednu. A i kdyby mistni meli nahodickou pravdu a snih se nam tu jeste vazne objevil, stejne mi nido nevezme, ze dnes zkratka bylo v Quebecu jaro...