Javorova zkusenost

Minulou nedeli jsem podnikla dalsi z misi za poznavanim quebecke kultury. Tentokrat z te gastronomicke stranky. Vsichni se jednoznacne shodli na tom, ze nez odsud odjedu, musim alespon jednou zazit Cabane à sucre. V doslovnem prekladu "bouda na cukr", ve volnejsim prekladu zkratka barak, kde muzete ochutnat vsemozne mistni vyrobky, pricemz hlavni ingredienci je javorovy sirup. Protoze ikdyz se tu radeji pouziva oznaceni, ze "jsme v Quebecu" nez "jsme v Kanade", javorova sladkost se nezapre. Vedle mleka a arasidoveho masla je to dalsi nedilna soucast kazde domacnosti. Jen tak mezi nami, cisty samotny javorovy sirup je "sladky jak cumel". A pri zjisteni, ze jim polevaji i sunku nebo brambory jsem trochu zapochybovala, jestli me rozhodnuti podstoupit kanadskou gastronomicko uzkusenost, bylo to prave. Nakonec to nebylo tak horke a celou akci jsem si prijemne uzila. (ostatne jako vetsinu aktivit, ktere tady delam :) ..)

Cabane à sucre je tady v okoli asi miliony. Ikdyz se jedna o male vesnice ci mestecka, kazde ma onu budku na sladke. A samozrejme vsichni tvrdi, ze ta jejich je nejtradicnejsi a tudiz nejlepsi... Ale v ramci "ferovosti" byla vybrana jedna v St. Gregoire, asi 2 hodiny autem odsud. Ostatni EF studenti jsou rozprskli vsude mozne po provincii, tak se misto pro spolecnou aktivitu vybere vzdy tak, aby to bylo co nejvic fer pro vsechny. V aute mi GPS navigace zvatlajici neco jako "po 200m zahnete vpravo" pripomnela nase rodinne dovolene a GPS hlasici na dalnici "sjedte a potom sjedte". Bylo krasne, jakoby se jaro uz hlasilo. Nechce se mi verit, ze bude jeste snezit.. Ale veci tykajici se pocasi asi radsi necham na tech, kteri vi. Projeli jsme Montreal a pokracovali dal. Krajina se zmenila v naprostou zemedelskou rovinu. Pole, lany, erablières (mista, kde se vyrabi javorovy sirup), farmy s konmi, cedule z lonskeho roku lakajici pocestne na rucni sber jahod. Bylo to az divne, jak byla krajina najednou placata. Jen jsem si v ten moment rekla, ze jsem stastna, ze netravim rok v nektere z kanadskych prerijnich provincii.

Parkoviste pred obri budovou s napisem La Goudrole bylo skoro plne. Pry to byl idealni den na navstevu Cabane à sucre. Nemohla jsem na to nic rict, moc jsem nevedela, o cem to vlastne bude. Jako vzdycky se vsichni objimali, celi stastni, ze se zas vidi. Bylo nas neco kolem 35. Vyrazili jsme do lesa. Vlastne to nebyl uplne pravy les, ze ktereho se bere stava ze stromu. Tenhle byl tradicni, turisticky. Normalne jsou stromy propojene zmeti hadicek, kterymi diky jejich sklonu steka stava do velikanske nadoby. Tady byl u kazde diry do stromu zaveseny plechovy kyblik, hezky s vickem, aby zadny bodrel nenapadal dovnitr. Pry se to tak delavalo driv, dnes je vse sofistikovane propojene. Nahledla jsem do kybliku. Vypadalo to jako voda. bezparva tekutina, co kapala s pravidelnou frekvenci. Koukly jsme se na sebe s Yasmin, moji svycarskou kamaradkou, obema nam bylo jasne, ze mame stejny napad. Prece se nebudeme jen tak koukat? Namocily jsme prst do tekutiny. Ochutnat jen kapicku. Chutnalo to sladce, jen trochu s prichuti dreva... Krome prochazky v lese jste se mohli projet na kare tazene konmi nebo za 25 centu koupit v automatu zrni pro krmeni zviratek v "mini ZOO". Vevnitr v budove bylo krome tradicni vyroby "cuc na klade z javoroveho sirupu" take spousta komercnich aktivit, mohli jste si treba nechat pomalovat oblicej, koupit masku nebo si jit jen tak zatancovat na parket do rytmu disko hudby peclive vybirane mistnim DJem. Urcite to spoustu lidi prilakalo, holcicky s oblicejem pomalovanym jako lvicek se vesela kroutily do rytmu, kluci jako pirato se snazili o neco jako break-dance... Bylo to legracni, jako by na parket vysypali celou tridu deti z materske skolky se slovy "tancujte". Opustili jsme tanecni sal a vydali se na vyzvedy po smerovkach "maple tuffy" neboli ono jiz zminene "cuc na klade". V podstate se jedna o rozehraty javorovy sirup, ktery se naleva do snehu. Vy si pak jen vezmete spachtli podobne te od nanuku a napatlate na to tolik te castecne utuhle hmoty, kolik chcete. Mela jsem co delat, abych vubec skoncila svuj pidi kousek na spejli, jak to bylo sladke, a tak me prekvapil rozhovor dvou holcicek.
- ,, To je moje sesta!"
- ,, Hm, to ja mam teprve patou..."
Blize nespecifikovatelne citoslovce ze me vypadlo aniz jsem tomu mohla zabranit. Ale holcicky se na me jen vesele usmaly a smele pokracovaly ve spravovavani sladkosti.
Priblizil se cas vecere, vsichni jsme se nahrnuli do velke jidelny. Vse sladeno do tradicniho stylu, ubrus a zastery servirek byly cerveno-bilo kostkovane, konstatovala jsem, ze jsou stejne, jako mame zaclony a ubrus u nas na chalupe. Ani jsme se nestihli poradne rozkoukat a uz se stul zacal plnit. Hrachova polevka, jeste teple housticky s maslem, misky s nakladanyma okurkama, cervenou repou, zelnym salatem. Doprostred stolu nam slecna polozila podnos s asi 3 cm vysokou porovitou omeletou, ktera byla zachumlana pod vrstvou platku dusene sunky. A kdyz uz skoro nebylo na stole misto, dorazily brambory (neco mezi pecenyma a smazenyma..), fazole v cervene omacce, talirek se spoustou malych zavrenych kalisku s podivnou hmotou uvnitr a miska plna svetle zlutych tvrdych zakroucenych kousku ceholi. Samozrejme na kazdem stole nechybel ciry javorovy sirup v dzbanku, ketry mne osobne pripominal nadobu vazu na kvetiny, ale evidentne je to vec nazoru... A jeste jsme meli jakousi omacku, byla sladka, tak si myslim, ze v ni byl asi taky javorovy sirup.... Vetsinu veci jsme znali. Zbytek cekal na vyzkouseni. Hmota v malych kaliscich se ukazala jako masova smes pro namazani na ony housticky. Ikdyz verte, ze vzhled nic moc. Co jsou tvrde divne zakroucene veci v misce jsem vedela. Les oreilles de Crist, nazyvaji to tu jako "Jezisovy usi". A je to v zasade pry spek, osoleny a smazeny az do te doby, ze je tvrdy.. moc nevim, jak se to dela, kazdopadne jsem ochutnala asi 2 mm a nasledovala cela sklenice vody. Je to hnusne, slane, spekate neco, co vazne neni dobre... Samozrejme, ze sposuta lidi to tady zboznuje a jezdi do Cabane à sucre hlavne kvuli tomuhle. Ale me, ktera nema rada ani slaninu, natoz neco jeste spekatejsiho, to vazne neoslovilo. Jako instrukce nam bylo dano pouzivani javoroveho sirupu temer na vsechno. Odvazila jsem se ho nalit kapku na omeletu a na sunku. Dalo se to. Jen se chut zmenila ve sladkou, ale nebylo to nechutny. Na brambory jsem pouzila tu druhou omacku neidentifikovatelneho druhu. Byla dobra, sice taky sladka, ale nebyl to sirup. Co me prekvapilo, ze byli i taci, co si nalili javorovy sirup i na fazole. Jo, chapu, ze jsme tam byli za ucelem poznat a ochutnat, ale na tohle jsem zaludek vazne nemela. Jedli jsme a povidali si a pili, "prekvapive" v nabidce bylo na prvnim miste mleko, pak nastesti voda, caj, kafe nebo tak. A jidlo nemohlo byt nezavrsene dezertem, takze se stul zaplnil plnenymi kosicky, kulickami, ktere cekaly na politi javorovym sirupem a podivne smazene krouzky v cukru a skorici.
Jak celkove zhodnotiti tuhle gastronomickou zkusenost? Jsem rada, ze jsem ochutnala, ale jednou za rok, mozna jednou za zivot mi to stacilo. Vzdyt si vsechno tohle muzu udelat doma k veceri sama. Nehlede na to, ze to neni uplne muj stravovaci styl.. Sirup ma dobrou chut, jen je zratka prilis sladky. Aspon teda pro me. Sunka nikdy nebyla moje hobby, fazole a hrachovka mi pripomnely to, co obcas varime doma (krome toho, ze doma je doma, a je to tam lepsi :) ). Mam dalsi zkusenost do sbirky, ale tentokrat ani netousim po tomsi ji zopakovat. Pro jednou to stacilo, ikdyz nechci, aby to vyznelo jako ze se mi to nelibilo nebo ze mi to vubec nechutnalo. Jen jsem na jine gastronomicke vlne...