Je normalni, ze zapomenete na ukol z anglictiny nebo cislo k stryckovi vaseho kamarada. Obcas se to proste stane a tak nad tim mavnete rukou. Ukol prinesete na dalsi hodinu anglictiny a cislo si najdete ve zlatych strankach. Vzdycky to jde nejak vyresit, nedelate si z toho hlavu, zivot jde dal. Jenze jsou veci, ktere nejsou jen tak nejake malickosti. Jsou veci, na ktere se proste nezapomina. Veci, u kterych nejde rict, ze to nevadi, ze to napravite pozdeji. A co tedy kdyz precejen zapomenete?
Polilo me horko. Nebo mozna spis me behal mraz po zadech. V krku sucho, srdce se rozbusilo jako na poplach. Cervena kontrolka "Do haje, to se nemelo stat!" v mozku blika a alarm pusobi bolest ve spancich. Nervozne jsem se zacala kousat do rtu. Ruka, ve ktere jsem svirala mobil se nepatrne trasla. Jako by ted slo o minuty. C o ominuty, o vteriny. A ve skutecnosti, co je par minut oproti dvema dnum? Jestli jsem si nekdy vazne prala vratit cas, urciyte to bylo v tenhle moment. Jenze cas bezel dal a dal, jen se nahlas vysmival me hlouposti. Nebo nezodpovednosti? Nebo nespolehlivosti? Bylo mi jasne, se ted uz to nemuzu napravit do dokonalosti. Na mem opravenem obraze bude vzdycky ona smouha, ktera nepujde vymazat, byt by to byl sebelepsi umelec se sebelepsimi barvami a kouzelnym stetcem. Tak jsem udelala maximum z toho, co jsem v dany moment mohla. Nebo aspon si myslim, ze to bylo maximum, co jsem mohla udelat. Bylo moc pozde, neprisla mi zadna odpoved. Navic, co jsem cekala, co se na to dalo napsat? Mozna takove "hmmm", nic vic. O to hur mi z toho bylo. Usinala jsem s vidinou nocni mury. Byla jsem na sebe nastvana, zklamana ze sebe sama. Bylo mi lito, ze jsem zapomnela. Stydela jsem se za sebe. A obraz v me mysli nesel vymazat, hlas stale opakovat slova "tys na to zapomnela". nemohla jsem usnout, prevracela jsem se z boku na bok, chvilkama vydesene otevrela oci tapajice po stene pokoje, kde to vlastne jsem. Tolik jsem si prala jednou otevrit ty oci a probudit se u nas v pokoji. Tise se priblizit a rict do oci, ze me to mrzi. Obejmout a citit se sice provinile, ale ne sama, na lodi kymacejici se ze strany na stranu v rozbourenem mori. Jenze to proste nejde. Tady je tady a tam je tam. Mohla jsem jen snit a doufat. Doufat, ze mi bude odpusteno, ze se i pres mou chybu vse vrati do starych koleji. Do tech koleji, co sice obcas skripou v zatackach, ale jinak si masinka vesele piska.
Vim, ze mozna ted rozpatlavam rozmacklou boruvku po celem papire misto toho, abych nechala umatlanou jen cast. A ze mozna prehravam dokola stale tu samou starou desku ve starem gramofonu. Ale jde jen o to, ze nerada ublizuju lidem. A jeste mene radsi tem, ktere mam rada. Moc rada. Hlavu mam studem, litosti, bezradnosti a smutkem nafouklou jak balon. mavnout rukou a zivot jde dal? Ne, tentokrat to nejde. Neumim to. A proto vypoustim balon po castech, pismeno po pismenu, radku po radku. Nevedela jsem, jestli prispevek vubec publikovat. Pak jsem si rekla, ze je to bude treba tenhle clanek, co prehodi vyhybku, masinka zahouka na prejezdu a z rozbite zeleznicni trati prejede zpet do starych, spravnych koleji. Doufam, protoze tenhle tunel je cernejsi nez jakekoli jine tunely na stare dobre trati a ja se v te tme tady zacinam bat...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat