Cela, stastna, zlata!

Ctvrtek je prima den. Mam vecer volejbal, coz drzi muj volejbalovy zivot nad vodou. A kdyz se k tomu ted pridal i bezva zbytek dne? Mozna se tento ctvrtek vyhoupl mezi nejlepsi dny tady vubec.

Sedela jsem rozespale u sve "zavodnicke snidane". Bylo sedm rano, mzourala jsem do vychazejiciho slunicka. Uz nejakych 10minut jsem travila nad miskou müsli. Pak jsem ale opet koukla na hodiny. A sakra, musim sebou hodit! Lyze, boty, hulky, helma, rukavice, "tyhle" nebo "tamty", podivam se na teplomer, ktery hlasi -20, nasledne beru "tyhle", nasedat a odjizdime!
Cestou mi to vsechno dochazelo, vazne jedu na zavody. Obri slalom. To, co jsem vzdycky chtela zkusit. Tesila jsem se. A ikdyz mi o nic neslo, ambice na medaili jsem si nedelala ani v nejmensim, stejne ve mne trocha stresu byla. Ale takoveho toho prijemneho stresu, nedockavosti, zvedavosti.
Ucastnici pomalu dorazeli, kafeteria se plnila, stoly byly zaskladany bundami, helmami a rukavicemi, ulicka mezi stoly se promenila v prekazkovou drahu "skok pres lyzarskou botu". Cekali jsme az se treneri doradi a dostaneme cisla s pasem a vyrazime doladit posledni taktiku na snehu. Teda rekneme spis ledu, po stredecnim destivem dni a mrazive noci, po 14 dnech bez snezeni, bylo jasne, ze snih zadna slava nebude. Na sjezdovkach treba jen vystrouhana mista, ale na trati pravdepodobne led... Prislo mi to legracni pozorovat ostatni. Prave zavodniky, ty, kteri jezdi za nejaky tym a travi vsechny vikendy na sjezdovce, ale i ty, co si na zavodniky jen hraji. Rozdil byl videt na prvni pohled, rozdelila bych je na "myvalove" a "nemyvalove". Cele dny na sluinicku v helme a brylych se nekde objevit musi, ze?
Navlikali se do lyzarskych oblecku, chranice tady, chranice tam, vypolstrovane tricko, vesticky, ktere konci v pulce bricha. Jen co se otevrel bufet, nakupovali energeticke drinky nejruznejsich barev, nejoblibenejsi byla podle meho pozorovani tyrkysove modra. Kdyz pro me prosla dvojice holcicek, odhadem tak 12 let, obe v lyzarske kombineze, jako opravdove zavodnice, proipadal jsem si vazne malinka v mych normalnich lyzarkych kalhotech a bunde. Ale co, jen jsem zvedava, jak se budou vsichni tvarit nahore na kopci, az tam teplota klesne kvuli vetru jeste neco pod -20. To si pak povime, kdo je obleceny lip!
Cisla dorazila, obdrzela jsem cislo 139. A krome faktu, ze pojedu na trat az mezi poslednimi jsem se dozvedela, ze jsem ve sve kategorii sama. Verte, vazne me to prekvapilo. Cekala jsem spoustu nabouchanych holek z vsemoznych tymu, proti kterym nebudu mit zadnou sanci. Jo, spousta takovych tu byla. Ale ne v me kategorii. Asi jsem moc stara :) Melo to vyhodu - kdyz nespadnu a neminu zadnou branku, mam jistou medaili. Ale co z toho, kdyz nemam s kym zavodit? Zadna souperka, nic, co me pozene dolu co nejrychleji (ale zaroven bezpecne, mami!). Nevedela jsem, jsetli se radovat, ze pokud nic nezvoru, budu mit medaili, nebo jestli byt zklamana, ze nebudu zavodit v pravem slova smyslu. Prestala jsem se tim xabyvat, protoz ejsem jeli projet trat. Nebo spis prohlednout si. Nesmeli jsem jet rychle, jen pluhem ci pomalymi obloucky smykem. Po hranach znamenalo diskvalifikaci. Byla to ledova hurka. Zpocatku jsem se snazila zapamatovat, u jake branky je ledova plotna. Po prvnich trech jsem to vzdala. Byla to ledova hurka. Uz ted, kdyz jeste zadny zavodnik nebyl na trati. Bylo mi jasne, jak to bude vypadat az prijdu na radu ja...
Vydaly jsme se s holkama rozhybat trochu kostru. Dve vedlejsi sjezdovky se hemzily ocislovanymi lyzari. Jedni trenovali oblouky bez hulek, jini s hulkami pred telem, jini jezdili zkratka dolu.. Sjezdovka byla pekna. Tvrda, ale nebylo to ledovate. Bajecny den. Bylo vazne krasne. Nahore na startu stal chumel zavodniku pripravenych na sjezd, treneri rozdavali posledni rady, organizatori preslapovali ve snaze rozehrat se trochu. Foukalo, snih se metelil. A konecne, ti v elegantnich zavodnickych kombinezach sundavali sve svrchni bundy a pobihali a poskakovali do posledni chvile. Jinak by umrzli. A i tak jim musela byt zatracena zima.
Kolem cisla 110 jsem uz pockala nahore. Malem jsem si odsroubovala ramena ve snaze rozmrazit ruce cvicenim "vetrne mlyny". Povedlo se, jen ta zatracena bolest, kdyz rozmrzaly... Cislo 115 odjelo. Uz se to blizilo. Byla jsem nervozni, ikdyz nebyl moc duvod. Tusila jsem, ze to bude dost extremni a ledovaty. A hlasy tech, kteri uz prvni kolo absolvovali, s tim, ze je to "cistej led", mi moc nepridavaly. Rekla jsem si, ze uvidim, co to da. Nepotrebuju si dokazovat, ze na ledovate trati sjedu co nejrychleji. Chtela jsem neminout branku, nespadnout, jet hezky. Uzit si to. Treneri si ze me delali standu, poplacavali me po rameni se slovy: ,,Terezo, jinou nez zlatou nechceme, jasny!" Prislo mi to fajn, takovy mily. Cislo 138 odjelo. Rada byla na mne. Zavodnicka startovni pozice, hulky vpred, trener s organizatory : ,, Ready.. 3, 2, 1, ..go!" Odrazila jsem se, lyze se prehouply pres okraj startovniho kopecku. Jeste u prvni branky jsem slysela povzbuzovani treneru. Pak uz jsem se jen soustredila. Do haje, bylo to hodne extremni. Par vystrouhanych branek, jinak prakticky led. Stastne v cili. Nemela jsem z toho dobry pocit, nebylo to "hezke". Chtela jsem si uzit prave najezdy do branek, slyset vzdy tuknuti hulky o brankovou tyc. Tady to prakticky neslo. Nebo asi slo, ale ja jsem byla rada, ze jsem lyze, co stale ustrelovaly na ledu, dala do kupy. Pak branek bylo fajn, ale vetsinou jsem mela dost prace jen s tim, abych to ustala na ledu. Na zbytek nebyl moc cas...
Po obede se menila trat, respektive branky zustaly stejne, ale cele posunute o kousek na stranu. Menilo se poradi v kategoriich, coz mne ale nedalo zadnou vyhodu, byla jsem jedina, tak prvni a posledni nic nemenilo. Chtela jsem tentokrat jet rychleji. Trochu agresivneji, lip. Na startu mi bezelo hlavou ono "nespadnout", "neminout gate", "medaile". Opet startovni pozice, hulky vpred. Skoda, ze nesel zastavit cas. Chtela jsem si vychutnat ten moment, prvni a asi posledni v mem zivote, na startu zavodu obriho slalomu. Povzbuzovani a rady treneru, poplacavani po rameni. Chtela jsem tam zustat, aspon o chvili dele. Nebyl cas. 3, 2, 1, go...! Uzij si to! Ukaz, co umis! Vyrazila jsem mnohem lepe nez v prvnim kole. Trat byla opet ledovata, ale rekla bych, ze lepsi nez prvni. Z varovani ostatnich jsem vedela, ze posledni cervenou branku spousta lidi minulo, ze je tam ledova plotna, ktera vyhodi hodne doprava. Najela jsem opatrneji a stejne jsem mela co delat, abych stihla zatocit do dalsi branky. Bylo to tesne. Cil.

Zvladla jsem to. Dokazala jsem to. Nejen to, ze budu mit medaili. Dosla jsem az na konec. Splnila jsem si sen. To, o cem jsem snila uz dlouho. Videla jsem, co jsem chtela. Zazila jsem, co jsem si prala jednou zazit. Asi to bylo naposledy, asi uz jinou prilezitost mit nebudu, mozna proto jsem tak rada, ze mam medaili. Neni uplne zaslouzena v pravem slova smyslu, kdyby nas bylo v kategorii vic, asi by to zlata nebyla, kdo vi, jestli by byla vubec, ale stejne, je to neco, co mi navzdy bude pripomonat muj splneny sen. Pocit, na ktery nikdy nezapomenu, tam nahore, s hulkami pred telem, odraz a najezd do prvni branky, v usich pozvbuzovani treneru... Asi nikdo nemuze uplne chapat, ze jsem ze sve zlate medaile tak stastna, ikdyz jsem o ni nemusela s nikym bojovat. Je to pro me vzpominka, pamatka na pocit, ktery mi nikdo nikdy nevezme...