Ta postava jsem byla ja...

Snih krupal pod nohama pri kazdem kroku. Kdyz jsem zastavila bylo ticho. Kolem proletl jakysi ptak, zacvrlikal, jako by mi rikal: ,, Pospes si, uz na tebe cekaji..." Koukam na hodinky a opravdu, cas letel. Pridala jsem do kroku. Cestu jsem znala, zatacka doprava, pak podel jezera stale rovne a jsem tam. Smrakalo se. Na druhe strane jezere se pomalu rozsvecela svetla v kazdem domecku. Zamrzla hladina jezera vrhala matne tajuplne stiny. V dalce bylo ticho preruseno stekotem psa. Ale po par hafnutich zase ticho. Zastavila jsem se a poslouchala to ticho. Zvedla jsem oci k obloze. Mraky se hnaly vpred jako by je nejaka sila pritahovala kamsi do dalky. Stala jsem a koukala jak se zenou. Jako by cely svet kolem me nekam spechal a za necim se hnal. A pro me jako by se cas zastavil. Byla jsem tam, sama se sebou. S pocitem nevyjadritelneho vnitrniho stesti. Ze cas a zivot tak leti a mne se ho povedlo aspon na chvilku zastavit a zamyslet se. Byla jsem ted, tady, stastna. Ocima jsem prejela vrcholky stromu kyvajich se ve vetru, pokracovala pres jezero a domecky osvicene jako roje svetlusek pri letni noci a okruh ukoncila opet pohledem na proud mraku valicich se nezavratnou rychlosti. Skoro to pusobilo zavrat. Ale byla to krasa. A ja vedela, ze je to dar, byt ted tady a videt tu krasu. Jen mi bylo lito, ze ti, kteri mi umoznili tohle videt, to nevidi. Usmala jsem se do mraku, trochu v nadeji, ze treba dopluji po obloze az daleko pres ocean, k tem, se ketrymi jsem se chtela podelit o sve momentalni stesti. Protoze si ho zaslouzi, bez nich bych se takhle daleko nikdy nedostala. Premyslela jsem o tom, jak cas plyne a zivot jde dal, ale uvahy mi prerusil muj stenajici zaludek, ktery svym zakrucenim prorizl ticho. Az ted jsem si vlastne vzpomnela, ze mam hlad a ze je mi docela zima. Vykrocila jsem vstric poslendnim metrum k domovu. Ale nez jsem zavrela dvere, naposledy jsem se jeste ohledla po obloze. Mraky se stale hnaly vpred. S usmevem jsem zavrela dvere a prala jsem jim, at dorazi vcas.