Jahodova zmrzlina

Vlastne to byl nejlepsi turnaj, co jsme tady od zacatku sezony mely. Holky se snazily a mne delalo nejvetsi radost videt je stastny, ze jsme vyhraly. Ne, ikdyz uroven nebyla takova, jakou bych si prala a jakou bych potrebovala, nemohla jsem ty holky nechat. Mela jsem je na to moc rada. I pres to, ze jsem kolikrat nedostala ani nahru dosahujici nad pasku. Uz jen vedomi, ze na trenincich s nima sice nic moc nenadelam, ale na turnaji jim muzu ukazat, jake to je vyhrat. Vytahnout je z bryndy. Obcas to stoji hodne hluboky nadech a vydech, a sebeovladani. Obcas zoufalstvi, ze zkratka nemuzu zastat vsechny funkce, pocinaje prijmem, nahrou a koncici utokem. A nekdy jen smutek a stesk po mem tymu. Po necem, co v mem srdci zabira velke misto, ktere ted zeje prazdnotou. Tentokrat to bylo jine. Se zvlastnim nabojem. Jako by holky vazne chtely hrat. Ze by pochopily, proc je nas na hristi sest a ne jen dve? Konecne? Nevim, proste jsem hraly...

O volejbale bych mohla psat stranky a stranky, nekonecne uvahy plne stesku a obav nebo naopak nadeje, naplneni, zivota. A stejne je tak malo lidi, kteri opravdu chapou. Kteri vi. Kteri by tyhle radky necetli s ohrnutym nosem a slovy "zase mluvi o volejbale". Nechci psat pro tuhle malou skupinku lidi. Protoze oni uz to vsechno vi. Znaji me a tuhle dlouho story si uz vyslechli. A pochopili. Vim, ze tu jsou, ze mozna ctou tyhle radky a s usmevem prikyvuji. Vedet tohle mi staci. Ta vetsina, v jejichz myslich jsem "Terka, co hraje volejbal" asi stejne nechce znat detaily. Zustanu tedy ve svem povidani jen na okraji te velke misy s domaci jahodovym zmrzlinou uvnitr. Chvilkami namocim prst a ochutnam sladkou studenou hmotu. Ale ne vic, at zbyde i na ostatni!

V pomerne dobre volejbalove nalade jsem vcera otevrela stranky Dansportu. Usmev mi rozzaril tvar. Vlastne nejen tvar, nekontrolovatelne stesti se dralo ven. Nadsene a mozna trochu prehnane hlasite juchu se rozlehlo celym domem. Dokazaly to! Vazne splnila to, co slibila! Vyhraly! Mame ligu, pristi rok hrajeme ligu! Dokazaly to! Ne, Sophie nemohla chapat. Vlastne z jejiho pohledu bylo evidentni, ze nechape. Chvilku jsem proste stestim drmolila pate pres devate a nakonec ze me ale vypadlo neco, co melo hlavu a patu. Vzpominala jsem na svuj odjezd, na slib, ze sezonu vyhraji "pro me", abych si s nima mohla zahrat ligu az se vratim. Dokazaly to. Byla jsem stastna. A tolik si prala byt tam s nimi. Ne kvuli zlate medaili, ale kvuli vedomi, ze pristi rok je liga. Ze se splnilo, co jsme si praly. Jste skvely holky, vazne mam hroznou radost. A je mi jedno, ze to tady nikdo nechape. Jen ja sama, se skvelym pocitem uvnitr. Pocitem, ktery me ted pozene dopredu. Ktery pokazde, kdyz se budu chtit v behu zastavit mi pripomene, ze makam pro ne, pro ty holky, co pro me vyhraly ligu na pristi rok, pro ty, co pro me uz neco udelaly. Ted je rada na me. A nechci zklamat. Ani holky, ani sebe...