Jede jede masinka...

Jako na tabore ve stanu. Nebo u babicky v podkrovnim pokojiku. Slysela jsem jak kapky bubnuji na strechu. Ne, nebylo to stejne, ted ten dest sumel jinak, tak smutne. Lezela jsem na zadech, kazdy pohyb pusobil pronikavou bolest, tak jsem se radsi nehybala a jen zirala do stropu a poslouchala. Kapky deste a Mnagu, co zpiva "...za oknem prsi, ale dest stejne nic nesmyje...". Druhy den nicnedelani. Druhy den intenzivniho nahrivani zad, ktere se rozbolely jen tak z niceho nic. Nemela jsem na vyber. Zvedla jsem sluchatko, vytocila cislo a s omluvou, ze volam tak pozde jsem zrusila svuj vecerni ctvrtecni a tolik milovany volejbal. Nemohla jsem delat vubec nic, coz me dohanelo k silenstvi. Ci spis presneji ma nalada se ocitala pod bodem mrazu. Momentalne klesala neco pod -150 stupnu...Neslo nic delat, jen cekat. Vedela jsem to, a tenhle fakt jeste urychloval vozicek drncajici po kolejich meho naladoveho teplomeru.

Kapky deste se rozplacavaly na skle a stekaly klikate dolu k parapetu. Stejne tak jako slzy, co se mi nekontrolovane kutalely po horkych tvarich. Lide na fotografiich se mlzili a moje myslenky se stridaly jako mistni nevyzpytatelne pocasi. A nebyl nikdo, kdo by rekl tu obycejnou vetu:
,, ...usmej se prece, vzdyt je to tak lepsi, hm? " Nikdo. Bylo mi to lito.
Hlasek v hlave mi naseptaval: ,, Sakra holka, seber se! Prestan se tady uzirat a delej neco!" Ale co do haje!? To uz mi chytraku neporadis, co?! Pripadala jsem si jako mys v pasticce. Uz jen zvednout se byla operace. Skoro aby na to zavolali jerab...

Nalozila jsem se do horke vany s dvojnasobkem peny nez obvykle. Nekde jsem si to musela vykompenzovat. Nabrala jsem do dlane hrst bublin vonave peny a foukla. Bile cucky se rozprskly do vsech stran. A pak znovu a znovu. Neni divu, ze jsem z vany vylezla v o par stupnu lepsi nalade. Vylustila jsem par sudoku a snedla mandarinku, jejiz stava vystrikla kocce, co mi sedela na kline, do oci. Jen nevrle zamnoukala a odbehla. Ja vim, chudak cica, ale jednak, nebylo to naschval a pak me to docela pobavilo a primelo minimalne k usmevu.

Lezela jsem zase ve sve posteli a poslouchala bubnovani deste. Dum byl tichy, temny. Cas plynul a ja, jakoby v jinem svete, jsem provetravala mozkove zavity. Jen jsem premyslela, nic min, nic vic. Tolik planu, co bych chtela uskutecnit, tolik veci, co bych na sobe rada zmenila. Rozhodnuti padla, s uzasem jsem zjistila, jak cas neuveritelne pokrocil. Zhasla jsem lampicku a chvilku jen zirala do tmy. Ne, myslela jsem to vazne, byl to dalsi cil, ze kterym jsem chtela jit, ktereho jsem jednou chtela dosahnout. Jenze s vozickem riticim se dolu do cernoocerne cernoty to asi moc nepujde. Nechtela jsem se usmat, ale neco ve mne se zkratka usmalo. A ja citila, ze muj vozicek zacina pomalu ale jiste brzdit. Zpomalovat, aby mohl po kolejich tvaru sinusoidy opet zacit stoupat k obloze...