Uz jste nekdy byli VIP?

Muj sobotni pribeh zacal v patek behem hodiny matematiky. Pocitali jsem nejake priklady na pravdepodobnosti. Vyrusil me profesor volajici od pootevrenych dveri. Bylo to podezdrele. Vzdycky takhle volaji studenty, kteri maji nejake problemy, do neceho se "namocili", zatahovali hodiny a prislo se na to a tak podobne. Zvedla jsem se a celou dobu, co jsem kracela ulickou ke dverim jsem premyslela, co jsem provedla. Citila jsem, jak me vsichni ve tride sleduji. Vysla jsem na chodbu a koho nevidim. Moje profesorka FPS/ECC (to je ten tajuplny predmet s "vyberem kariery"..).

- ,, Dobry den.." , povidam ji.

- ,, Ahoj, co mas v planu na vikend?" Odpovedela mi vesele, cimz me mimochodem naprosto vykolejila. Neni prece normalni, ze si vas profesor zavola na chodbu a pta se na vas program na vikend.. Tak jsem vysvetlila, ze v nedeli mame s holkama turnaj a v sobotu ze to asi vypada na lyze, ze se uvidi.. Na oplatku mi do ruky strcila takovy maly blocek a plastifikovanou katru, pripominajici mi muj sezonni pas na lyze. To vse s vysvetlenim, ze o vikendu je v lyzarskem centru Mt. Gabriel Grand prix v jizde v boulich a akrobatickem lyzovani. Ze se koukala do informacniho blocku a nasla tam ceskou reprezentantku. A ze by me to mohlo zajimat, tak ze mi da VIP kartu, abych si to mohla uzit. Evidentne jsem koukala dost zmatene a nechapave, tak jeste na vysvetleni dodala, ze jeji pritel ma kamarada, ktery zavodi, tak dostala par VIP karet. Ze si vzpomela na me, ze bych to mohla ocenit. Wow, nevedela jsem co rict. byla jsem z toho tak vedle, ze jsem se zmohla jen na diky moc. Usmala se a se slovy neni zac, uvidime se tam, zmizela.

Vratila jsem se do tridy cela vysmata, s VIP kartou na Grand prix a blockem se vsemi potrebnymi informacemi. Bylo jasne, jaky je muj program na sobotu. Ikdyz jsem tomu stale nemohla uverit. VIP karta. Volny vstup na vleky a do VIP areas. Listovala jsem informacemi a hledala zminovanou cesku. Nikola Sudova. Wow, tak to je neco! :) Doma tomu nikdo nechtel verit, jsem docela stistkar, VIP kartu jen tak nekdo od profesorky nedostane, ze? Tesila jsem se hrozne moc. Sice jizda v boulich neni uplne moje nejoblibenejsi lyzarska disciplina, ale i tak, zazitek.

Rano jsem byla na miste. Atmosfera byla fajn uz od zacatku. Hudba vsude, vyhrivany stan, neco malo k jidlo a piti. Zacinalo se kvalifikacemi, tak jsem toho vyuzila na pruzkum mistnich sjezdovek, koukani jsem si schovavala hlavne na odpoledni finale. Na sedacce jsem jela nahoru s dvema zavodniky. Stezovali si, ze je dneska "zasrana kosa". Rada jsem to slysela, aspon nejsem sama, komu je zima. Bylo sice -23, ale s vetrem, ktery se nahore pridaval mi to prislo jako -75 stupnu. Na slunicku to jeste relativne slo, ale ve stinu jsem se teda vazne neprehrivala... A chtela jsem byt relativne pouzitelna na finale, tudiz jsem se sla trochu poroztat dovnitr. S dvojitou horkou cokoladou. Hned mi bylo lip a vydala jsem se koukat na finale. VIP area byla hned vedle mista vyhrazeneho pro media, zavodniky a trenery. Atmosfera byla skvela. Teda hlavne kdyz jel nekajy Kanadan, ale jinak docela take. Hudba pri kazdem sjezdu, nekteri se dokonce trefovali obloucky do rytmu. Studovala jsem obdrzeny seznam s poradim zavodniku. Nikola Sudova mela jet az jako ctrnacta. Vytahla jsem fotak s tim, ze udelam par snimku lyzaru ve skoku, vypadalo to tak pusobive.. Jenze zima byla taky pusobiva, tak mi fotak jen nahlasil "vymenit akumulator". No to snad ne, rikala jsem si. Nadeji jsem ale vkladala do relativniho tepla mych rukavic. Chtela jsem vyfotit aspon nasi Nikolu Sudovou, kdyz uz nic jineho, tak jsem fotak nechala v teplicku az do posledni chvile.

- ,, A s cislem 3 se na trat vyda Nikola Sudova z Ceske republiky!" Byl to zvlastni pocit, predstava, ze 3/4 lidi tu Ceska republika vubec nic nerika. Ze tohle vsechno neni primy prenos v televizi, ze je to zive, ze jsem na miste, tam, kde televize nataci tohle vsechno, abychom se pak koukali doma, v teple u televize. Ze tady v tom silenstvi lidi a sportovcu je cesky zastupce. Tady daleko za louzi, kde krome jedne Italky zadna jina Evropanka neni. Byla to takova zvlastni hrdost, pycha..nevim moc, jak to nazvat.. Zvlastni, ojedinele..

Par fotek, hopsala pres boule pekne v rytmu, dvakrat skokanek s "parakotoulem se skrizenyma lyzema" a pak uz hura do cile. Docela jsem to prozivala. Drala jsem se davem co nejbliz k uzemi pro media, co nejbliz k ni. Napnute jsme cekali na vysledky. ,, ..druhe misto!" Hm, to neni spatne. Ale na radu prisly jeste dalsi dve zavodnice, bohuzel relativne favoritky. Favoritky, ktere nezklamaly. Takze se nase Nikola Sudova ocitla na peknem, ale nemedailovem ctvrtem miste.

Nasledovalo finale muzu. Jizda agresivnejsi, rychlejsi, skoky odvaznejsi. Byl to zazitek.

Stale jsem pokukovala po nasi zavodnici. Stala ted ve vyhrazenem uzemi pro sportovce, media a trenery. S mou VIP kartou jsem ale stejne nemela sanci se k ni dostat. Aspon ted ne. Vsude se to hemzilo organizatory, kteri uz me jednou z uzemi medii vyhodili. A stejne jsem to nechtela vzdat. Jen ji pozdravit, rict ji par slov cesky, pochvalit jeji jizdu. Jenze jak se k ni dostat? Obesla jsem stan, ve kterem sedela porota (mimo jine Ceska Hana Kaluzikova..) ve snaze dostat se bliz. Nevyslo to. Mezitim dorazil do cile posledni zavodnik. Publikum jako by se rozplynulo, ze by o predavani medaili nebyl zajem? Rekla bych, ze spis vsem uz byla hrozna zima.. Vyuzila jsem ubytku organizatoru, vsichni sli uklizet sjezdovku. Chtela jsem jen projit davem na druhou stranu. A doufala, ze ji nekde uvidim. Hledala jsem mezi lidmi jeji duhove bryle. A pak najednou jsem se octly proti sobe. Vypadala, ze troch uspecha, tak jsem jen prohodila: ,, Jela jsi dobre!" Otocila se se slovy: ,,Diky, diky!" A dodala s usmevem: ,, Je to zvlastni potkat tu nekoho, kdo na me mluvi cesky.." Usmala jsem se a nez jsem stihla neco jineho dodat, zmizela.

Byla jsem zmrzla az na kost, ale spokojena. Byl to skvely zazitek, atmosfera a navic jsem "splnila misi" s pracovnim nazvem "prohodit aspon par slov". Az doma mi doslo, jake stesti jsem mela, ze jsem od profesorky dostala VIP kartu. Jinak bych si ani neskrtla.. Schovam si ji na pamatku na muj VIP den :)

Mezi ctyrma usima

Byly skoro ctyri odpoledne. Nemohla jsem se dockat, az telefon zazvoni. Zazvonil a ja se vrhla do pripraveneho kresla vedle. Nic. Halo?! Polozila jsem to. Toho jsem se bala. Bude nejaky problem. Nezbylo jen cekat, nemohla jsem ji poradit. Verila jsem, ze to zvladne. Poradila si, po nekolika neuspesnych pokusech jsem nakonec slysela jeji ,,..jo, uz me Terka slysi.." Povidaly jsem a povidaly, resily vsechno mozne, obcas podstatne, obcas kraviny a detaily, kazdodenni problemy, stiznosti, skolu, kamarady, tanecni, novinky, profesory, zivot, lyzovani, ... Byla jsem rada, ze jsem mela pohodlne kreslo, jen jsem pravidelne prehazovala sluchatko z ruky do ruky a z jednoho ucha na druhe. Cas letel. Zacinala jsem mit hlad a zjisteni, ze za louzi uz je neco po jedne v noci nas tak trochu donutilo hovor ukoncit. Kdyz jsme se loucily, bylo to jine nez jindy. Aspon pro me. Byla jsem za tenhle telefonat vdecna. Hrozne moc. A ne ze bych za jine nebyla, jen tenhle byl vyjimecny. Tim, ze byl po peti mesicich jen mezi ctyrma usima, jen ja a sestricka. Netusila jsem, ze mi to tolik chybelo. Je to jine, nez kdyz se bavim s rodici. Sestra je sestra. A sila zvyku je sila zvyku. Polozila jsem sluchatko. Zalil me krasny pocit, pocit stesti. Stesti, ze mam sestru Takovou, jaka je. Ikdyz ted na rok daleko za oceanem. Stale ji mam. Trihodinove volani, jakoby mi dodalo zpet pocit, ktery vy, kdo nemate sestru nikdy nemuzete pochopit.
Nez jsem sla spat, v hlave mi bezely vzpominky, na tolik veci, co jsem spolu kdy delaly, kde jsme byly, na spolecne prusvihy a spolecne probrecene vecery. Na nase vecery s pizzou u televize nebo jen obycejne cesty do skoly. A pak na nase louceni. Nezapomenu na to. Nikdy. Zda se to jako jakykoli jiny telefon, ale ne, byl necim mimoradny. Doslo mi, jak moc mi chybelo, jen si "proste pokecat" se segrou. Ze doma to neni stejne prazdno jako kdyz jsem na tyden na lyzaku. Ze segra uz neni ta mala holka, ktera se zacala vztekat kdykoli ji nekdo rekl, ze neco dela spatne (promin Market :)..) Ze mi chybi, hrozne moc, ikdyz si to obcas neuvedomuju. Ze jsme spravny segry, at si, kdo chce, rika, co chce. Ze to neni jen jednostranne, ze mladsi sestricka potrebuje svou starsi segru. Ze je to i naopak.
Byly to "jen" tri hodiny, ale jsem za ne vdecna. Ne proto, ze se mi pred tim nejak desive styskalo. Pouze jsem si chtela popovidat. Netusila jsem, ze mi to da tolik. Diky.

"Az bude nejhur"

Jestli jsem se za tu dobu, co jsem tady, zmenila, tak vas ujistuji, ze minimalne jedna vec mi zustala. Stale jsem "bordelar", muj stul je jako skladiste, kreslo preteka pod tihou odlozeneho obleceni. A tak se stalo, ze jsem zase neco hledala. Uz ani nevim, co to bylo, vlastne to ted neni dulezite. Otevrela jsem malou skrinku nad stolem a vykouknul na me pytlik bonbonu. Ceske Jojo gumovi medvidci. Pytlik, ktery jsem mela "na cestu" do letadla, kdyz jsem letela sem. Nesnedla jsem je. A ted jsem na ne dostala chut. Mozna vam ted moje jednani bude pripadat smesne a detinske, asi to tak i ve skutecnosti je, ale tak co. Nikdy jsem si nehrala na velkou holku. Ani ted ne. Vzala jsem pytlik do ruky, ale rekla jsem si, ze prece ty CESKE GUMOVE MEDVIDKY nesnim jen tak. Napadlo me, ze bych si je mohla nechat "az bude nejhur". Ale vedela jsem, ze to "nejhur", to nejtezsi obdobi, zacatky, uz mam za sebou. Hledala jsem dalsi prilezistosti. Byly i takove, ze si je privezu domu, ale pak jsem si rekla, ze by se jeste mohli zkazit a ze by to byla skoda. Koukala jsem do diare. Zbyvaly dva dny do 23. ledna. Zacala jsem v duchu pocitat. Prijela jsem 20. srpna, tudiz 20. ledna to bylo presne 5 mesicu co jsem tady. Odjezdy je planovany 24.-26. cervna. Takze 23. ledna je presne polovina (kdyz pocitame odjezd 26. cervna..). Usoudila jsem, ze je to dostatecna prilezitost ke konzumaci ceskeho zuzu...
Zbyl mi jen prazdny obal. Byla jsem spokojena, ze jsem nasla hezkou prilezitost, ze jsem nezbastila medvidky jen tak z mlsnosti.

Vim, ze je to mozna usmevna historka, ale kazdy jsem nejaky, ze? :)

Umi dikobraz splhat po stromech?

Pro zmenu byla zima. Pro zmenu snezilo. Z dalky to vypadalo jako hnizdo. Nebo jako ta babiccina chlupata cepice. Pak jsem se ale priblizila a vidim, ze se to hybe. Ne ne, kdepak, to nebude hnizdo. Ani cepice. Zviratko sedelo zaklinene zaprene mezi dvema vetvemi, zady ke mne a okusovalo kuru. Bylo slyset jen chroustani. Ani ma pritomnost ani me hulky spadle na zem ho nevyrusili. Stala jsem a pozorovala. Co to jen muze byt za zvire? Napadl me myval, ale kdyz se zvire posunulo o par centimetru vys, videla jsem jeho ocasek, ktery jako myvali rozhodne nevypadal. Ze by to byl bobr? Zacaly me prepadat podivne a nesmyslne navrhy. Bobr prece nesplha po stromech, nehlede na to, ze je ted pravdepodobne nekde v dire, schovany a spi. Asi me budete mit za blazna, ale napadaly me vazne divne veci. Treba koala. V teplote -18 stupnu a ve snehu? Ani nahodou, ajajaj, jak me to vubec mohlo napadnout... Pak uz mi dosla inspirace. Nastesti, rikala jsem si, protoze jinak, kdo vi, kam by to az zaslo. Bylo to uz peknych deset minut, co jsem pozorovala nezname zviratko. Skoda, ze nemam fotak, litovala jsem. Pak jsem si ale vzpomnela na vymozenosti techniky, fotak na mobilu. Ale melo to chybicku, bylo potreba vyndat ruku z rukavice. Coz znamenalo nechat ji v zasade zmrznout. Rekla jsem si, ze to za to stoji a belajici rukou zoomovala jak to nejbliz slo. Kvalita neni nic moc, mozna bych ani to slovo kvalita nemela pouzivat, je to takovy cerny flicek na strome, ale tak aspon neco. V zatacce se objevila pani na bezkach. Hura, rikala jsem si, pockam si, az dobehne sem a zeptam se ji, co je to za zvire. (cimz se pravdepodobne naprosto znemoznim, ze ani nepoznam mistni zivocisstvo, ale co, trapas, ktery te nezabije te muze jen posilit)
Zadne zavahani. Odpoved znela jako "dyt je to jasny jak facka". To je prece porc-épic, povidala. Nevedla jsem, co to znamena. Ikdyz jsem mela bryle, asi videla muj zmateny a nechapavy pohled a zacala mi vypravet, jak jeji pes honit porc-épic, ktery mu zapichal ostny do cumaku a ze pak ani nesly poradne vyndat ven. Podekovala jsem a pani odbehla. Vsimla jsem si, ze behem naseho rozhovoru zacalo zviratko, ted uz jsem vlastne vedela, ze je to porc-épic, zacalo slezat dolu. Opet jsem vytahla mobil a zacala natacet kratoucke video. Pak uz jsem mela ruku uplne bilou, byla mi zima a tvorecek stejne zmizel nekde v zaveji. Cestou domu jsem premyslela o tom, co mi pani rikala. Jejimu pribehu s ostny by odpovidal dikobraz, ale umi dikobraz splhat po stromech? Zije vubec dikobraz v takovych koncinach, kde je zima a snih? Ne, nemuze to byt dikobraz, je to urcite neco jineho. Ale co? Vrtalo mi to hlavou. Tesila jsem se domu a zvedave jsem skocila po slovniku. A zjisteni? Porc-épic znamena francouzsky dikobraz...

Video a fotky z mobilu se mi nepodarilo pretahnout, pocitac nemel zrovna naladu se s telefonem bavit, snad jindy. Ale stejne, kvalita neni nic moc, takze vam nic moc neujde.

Vecer splnenych prani

Mozna to znate. Zima zacala a lyzari jsou na svahu. Svetovy pohar ve sjezdu na lyzich je v primem prenosu. Tajne jsem jim ten skvely styl zavidela, vzdycky jsem chtela jezdit aspon trochu jako zavodnik. Mam lyzovani rada. Nejsem spatny lyzar, ale k zavodnikovi to ma jeste daleko. Nikde jsem o tom moc nemluvila, ale snila jsem, ze jednou treba budu v nejakem tymu, kde mi trener rekne, jak se jezdi slalom, jak najizdet do branek a tak. Chtela jsem byt "dobra", ikdyz to mozna muze znit trochu namyslene. Nepotrebovala jsem byt slavna a nejlepsi, jen se zlepsit, moci rict, ze neco "umim"...

Bylo mi jasne, ze s bydlenim v Praze to rozhodne nejde dohromady. Ted ale v Praze nejsem. Jsem na horach se spoustou snehu a sjezdovek, tudiz i lyzarskych moznosti a tim padem i lyzarskych tymu. Objevila se prilezitost. Neco, na co jsem dlouho cekala, o cem jsem dlouho snila. Myslim, ze bych udelal chybu, kdybych toho nevyuzila.

Netrpelive jsem ocekavala prvni "trenink". Nastesti cas bezel rychle a uz tu bylo 19. ledna. Kdyz jsem ve skole vykoukla z okna, stale snezilo. Bajecnych 20 cm prasanu. Nemohla jsem se dockat. Sraz jsme meli uz v 17:30, coz na to, ze jsem v 17:00 dorazila ze skoly nebylo mnoho. Vedela jsem, ze sebou musim hodit. Zaroven jsem se ale snazila na nic nezapomenout. cas kvapil. Zacinala jsem byt nervozni, vse bylo honem honem, pobihala jsem a sbirala vsechny veci. Nakonec jsem jako vanocni stromecek vyrazila ze dveri vstric vecernimu lyzovani. Byla jsem zvedava a natesena jako male decko, ve skvele nalade, vsechno vypadalo, ze klape jako na dratku. Vypadalo. Jak jsem se jiz zminila, styl pripravy "honem honem" mi uplne nevyhovuje. Samozrejme, ze pres vsechnu moji snahu jsem na neco zapomnela. Boty. Bohuzel vec "pomerne" nezbytna. Nebyl cas se vracet. Rozhodly jsem se, ze to riskneme, ze zkusime pujcit nejake na miste. Behem nekolika nasledujicich minut moje nalada klesla hluboko pod nulu. To nam to pekne zacina! Byla jsem na sebe nastvana. Vim, ze zapominat je lidske a ze to nebyla tragedie, ale v ten moment jsem byla absolutne nepricetna. Jenze nebylo na koho se nastvat, na koho si stezovat. Jen na sebe. Za vsechno jsem si mohla sama. Pres vsechnu smulu jsem precejen mela stesti, pujcovna byla otevrena, behem nekolika malo okamziku jsem mela pujcene boty i serizene vazani. A ani jsem nebyla prilis pozadu za zbytkem skupiny. Ale stejne jsem mi bylo na nic, pripadala jsem si tak hloupe... Navic jsem byla nesva, nemam rada pujcene vybaveni.

Chvilku to trvalo nez jsem se vsichni nasli. Co vam budu povidat, v helme moc nikoho nepoznate. Parkrat jsem si sjeli dolu kazdy podle sveho, jen tak na rozjezdeni. Pak jsem nainstalovali slalom, projizdeli trat, protoze prasan byl mekky a krasny, nicmene do branek nam trochu branil v rychlosti. Prvni sjezdy jsem se citila tak zvlastne, mela jsem pocit, ze slalom je postaveny mimo muj rytmus, proste tak nejak divne. Pozdeji se to ale zlepsovalo, ke konci jsem uz vedela, kde je jaka branka a jak do ni najet. K dokonalosti tomu jeste chybelo, ale hodnoceni a rady pri kazdem sjezdu byly motivujici. Mela jsem radost, kdyz se mi darilo aplikovat trenerova doporuceni tak, ze jsem citila, ze se mi najednou zataci snaz, ze to nejdnou jede rychleji, ze to funguje. veskery stres a spatna nalada zmizely. Uzivala jsem si to. Naplno, protoze to stalo za to. Bavilo me to, kdyz se vecer chylil ke konci, mrzelo me, ze uz musime domu. A uz ted se tesim na pristi pondeli, tentokrat jeste v lepsi forme, ve svych botach!!

Zazivala jsem pocit splneneho snu, uvedomovala jsem si, jak to mam rada, jak mam rada snih, zimu, lyze, byla jsem vdecna rodicum, ze i pres sve obavy me nechali jit. Muze se to zdat az smesne, ale je to pro me dulezite. Delat neco, co me bavi, co me naplnuje. Jedna z pro me velmi dulezitych slozek meho zivota - volejbal - mi tady chybi. Hrozne moc mi chybi. Jako by chybelo kousek meho ja. A mozna proto, ze jsem byla zvykla mit neco, co me bavi, k cemu jsem upnuta, a to neco ted najednou zmizelo, pro me i "obycejne" lyzovani znamena tolik. Hledala jsem neco, na co se pro tento rok upnout misto volejbalu. Protoze nedokazu zit bez "toho". Po volejbale zbyla prilis velka dira. Potrebovala jsem neco, co ji aspon castecne zaplni. Snad jsem to konecne nasla. Sice jen castecne, ale aspon ze tak. Diky za tu prilezitost.

Ne vse je vzdy tak ruzove, jak se na prvni pohled zda...

Bylo utery a ja jsem stale nemela potvrzenou moji staz na nasledujici den. Co si budeme povidat, moc casu mi nezbyvalo. Nemelo cenu vztekat se, ze staz v nejake mezinarodnich organizaci nebo humanitarni vetvi OSN je k nalezeni jen v Montrealu, tudiz prilis daleko, protoze neni nikdo, kdo by me tam odvezl. Smirila jsem se s faktem, ze prace, ktera by pro me mozna byla moc diplomaticka, nicmene zajimava a hlavne to, co bych CHTELA ZKUSIT, neni v dosahu. Nezbyvalo nez cekat na odpoved jednoho z mistnich, mnou oslovenych, zurnalistu. Jakou praci mi dalo sformulovat vse do seriozniho mailu! Evidentne, pan sefredaktor je bud na dovolene a momentalne se vyvaluje nekde na slunne plazi, nebo ma zkratka plne ruce prace, tudiz se nemuze zdrzovat odpovidanim na mail. (variantu, ze ho nejaka staz jakesi ceske studentky nezajima, jsem takticky vyloucila:)...) Takze veskere me ambice na karieru v mistnich novinach velice rychle ochladly. (ne ze bych si tak verila, jen jsem se tesila, ze BYCH MOHLA VYUZIT par mych pisatelskych schopnosti...) Uz to zacinalo vypadat, ze misto me staze budu muset jit do skoly, jako vsichni ti "loseri", kteri nenasli misto pro jejich staz. A ze se ten den rysoval jako pekna otrava, zadne vyucovani, jen samostatna prace, cteni, nuda... Mohla jsem se rozhodnout, ze to pretrpim a ze budu doufat v odpoved nejakeho z zurnalistu. Neprislo mi to jako nejlepsi reseni. Proto, kdyz mi kamaradka nabidla, ze jeji mamka pracuje v obchode, kde vyrabi belgickou cokoladu a ze bych mohla stravit den s ni, rekla jsem si, ze to nemusi byt spatne. Nebylo to to, co bych CHTELA delat, ale bylo to rozhodne lepsi nez se nudit ve skole. Rikala jsem si, ze videt, jak se vyrabi belgicke pralinky, muze byt ostatne zazitek. Vse bylo predjednano, ta trochu staz "last minute", ale presto jsem sla spat s ocekavanim fajn dne v cokoladovne. Uz jsem se parkrat spalila, vim, ze se nevyplaci videt vse porad ruzove. Da se rict, ze postupne se odnaucuji byt snilek, ale nutno zduraznit to sluvko postupne.. Ano, opet jsem si vysnila skvely den se vsim, co bych chtela delat. Ale tentokrat s pocitem, co mi rikal: ,,Nenene, neocekavej od toho nic, treba budes prekvapena. Ale nebudes zklamana!.."

Rano me vzbudil Kacer Donald. Prvni vec, kterou udelam, kdzy sejdu dolu do kuchyne je pohled na teplomer venku. Hlasili -30 stupnu. Nekecali. Rucicka ukazovala na -31! Zatracena kosa! Zapnu radio a pripravim si snidani. Malem mi zaskocilo kiwi, kdyz jsem slysela, jak pan v radiu rika, ze teploty muzou dnes klesnout az k -36 stupnum. Ajajaj! Videla bych to na poradne obleceni! Balim brusle, kdyby se mi nahodou chtelo stravit cekani na autobus na kluzisti, pridavam knizku, pro pripad, kdybych zavrhla variantu brusle (kdybych nahodickou usoudila, ze je prilis zima :)..) a rozhodla se zajit do kavarny na horkou cokoladu. Obed, jizdni rad autobusu, formular na vyplneni, omotat salu a vyrazim do mrazu. Porpve, co pojedu mistnim autobusem. Vzhledem k tomu, ze skolni autobus jezdi na cas asi tak plus minut 3 minuty, davam si radsi casovou rezervu. Ale verte, v -30 stupnich uznate, ze je dosti relativni, zda je 5 minut moc nebo malo! Byla jsem stastna jako blecha, kdyz se autobus objevil v zatacce. Nesympaticky ridic mi ani nebyl schopen rict, jaka zastavka v Saint Sauveur je nejbliz kostelu. Takze byla skoro nahoda, ze jsem nakonec vystoupila na te spravne. V autobuse to pripominalo jezdici iglu. Okna byla zamrzla, nebylo videt ven, tudiz bylo podivne sero. celokev na me atmosfera dychala necim zvlastne nesympatickym, sedivym. Ticho, bylo slyset jen vrceni motoru. Vsichni pasazeri se tvarili nabrucene, ponure. Cesta trvala sice asi jen 15 minut, ale jeste nez jsem vystoupila, stihla jsem zpanikarit, co vsechno jsem zapomnela doma. Pritom stacilo se jen lepe podivat do hlubin batohu. To vite, zima, ranni stres :)

Nakoukla jsem dovnitr zamlzenym(mozna spis zamrzlym) oknem. Otevrit mi prisla mila pani, majitelka obchodu. Bylo asi pul desate. Zezacatku, kdyz jsme si povidaly, tahal me za usi jeji belgicky prizvuk, ale clovek si pak casem zvykne. Rovnaly jsem cokoladove bonbony a pralinky nejruznejsich druhu a nejruznejsich nazvu. Cokolada byla vsude, sbihaly se mi sliny a to jeste ani nejsem nejak zavisla na cokolade! Sem tam prisel nejaky zakaznik, ale rozhodne nebylo prelidneno. Sundaly jsem vanocni dekorace a zacaly rozvesovat srdicka na sv.Valentyna. Cervene krabicky ve tvaru srdce, napisy"Miluji Te", plysova srdicka na zaveseni, cervene ruze, opet srdicka, mala, velka, ... Z cervene skoro prechazel zrak. Rikam si, ze je to stejne cele komercni...

Cas utikal relativne pomalu. Netrpelive jsem pokukovala po podivnych velkych strojich v zadni casti obchodu. Regaly byly plne formicek na cokoladove bonbony. Aranzovat valentynske dekorace a povidat si bylo fajn, ale stejne me mnohem vic lakalo videt, jak se vsechna ta cokolada dela, jak ty velke stroje funguji. Bohuzel, jedine, co jsem videla, byla ukazka, jak funguje velky stroj na michani a ohrivani cokolady. Hezky zvlast mlecna, horka a bila. Tim moje poznavani vyroby koncilo. Dnes bylo zkratka na programu obmenovat vanocnich dekorace za valentynske, vyroba dalsi cokolady byla na jindy. Pani mi uvarila kafe, ochutnavala jsem cokoladu, popovidaly jsme si, ale stejne mi to kolem treti hodiny prislo dlouhe. Venkovni slunicko lakalo ven. Vedela jsem, ze je kosa, ale stejne jsem vyrazila do mrazu. Podekovala jsem pani za vsechno a vydala se smerem k venkovnimu kluzisti. Byla vazne zima, bylo mi jasne, ze moc dlouho bruslit nevydrzim, ale po pytlicku cokolady jsem vazne nemela chut jit si sednout na horkou cokoladu ani nic podobneho.

V hlave jsem premitala o celem dni. Asi jsem byla zklamana. Nebylo to to, co jsem ocekavala. O cokolade, jeji vyrobe, to skoro vubec nebylo. Vlastne to trochu pripominalo den v cukrarne, kde se v lete prodava 36 druhu domaci zmrzliny, v zime hlavne cokolada a jine belgicke vymozenosti. Par klientu, ale hlavne aranzovani dekoraci. Jen ne to, co jsem chtela. Mohla jsem zustat nastvana a smutna, ze se den nevyvedl podle mych predstav. Ale rekla jsem si, ze mi to za to jednak nestoji a pak, ze urcite je neco, co si z tohodle dne vzit muzu. Znovu jsem se vracela cely den zpatky. A nakonec, bylo to fajn, popovidat si s milou pani, ktera je navic Belgicanka, Evropanka, co tu zije teprve 3 roky, tudiz je jeste relativne nepoznamenana mistni mentalitou. Bylo to fajn bavit se s nekym, kdo ma "evropske mysleni". At si kazdy rika, co chce, ja tvrdim, ze rozdil mezi mentalitami je docela velky. Ikdyz se to na prvni pohled nezda. Probraly jsme skolni system, jidlo, rodinne vztahy, hosteni navstev, ... a spoustu dalsich rozdilu mezi mistnimi a Evropany. Netusila jsem, ze mi to udela tak dobre, nepripoustela jsem si to , ale chybel mi nekdo, s kym bych mohla sdilet nazor na mistni mentalitu. Je jasne, ze ji nemuzu rict vsechny sve nazory, protoze prece jen, nerikam vse vsem a navic, zije tu uz 3 roky.. Ale aspon cast. Uvedomila jsem si, ze tady vlastne kolem sebe nemam nikoho, komu bych si mohla postezovat na individualismus, omezenost, nevysvetlitelne jednani a chovani nekterych jedincu, veci, ktere mi tu na lidech trochu vadi. Ackoli to ted bude znit asi trochu na hlavu padle, jsem na jednu stranu rada. Bylo by moc jednoduche vysypat to nekomu a tim se vse smect ze stolu s tim, ze je to jina mentalita. Ano, je to jina mentalita, ale shrnout to do jednoho slova by znacilo podle me take jistou omezenost. Tim, ze se mi vsechny tyhle myslenky a poznatky v hlave stosuji a ventiluji se jen minimalne (Bonz blocek, maily, telefon..) mam moznost skutecne videt, jaci ti lide tady jsou. Nuti me to o tom premyslet. Nejenom poznat, ale i snazit se je pochopit. Ikdyz to ne vzdycky je jednoduche...

Dalsi vec, ktera mi dosla, je fakt, ze jsem rada, ze jsem takhle daleko. Uznavam, zni to trochu absurdne. Destinace za louzi znamena 6 hodin casoveho posunu pri telefonovani, temer nemoznost jakekoli navstevy pribuznych ci kamaradu, v zasade totalni nedostupnost po celych 10 mesicu. Stejne bych nevolila jinak. Proc? Vzdyt francouzstinu muzu mit ve Fracii, mnohem bliz, ve stejnem casovem pasmu, pravdepodobne levneji, s moznosti navstev. A asi by vychazeni s lidmi ve Francii bylo jednodussi. Protoze je to "stejna" evropska mentalita. Spousta veci by byla jednodussich. A ja stejne zvolila tu tezsi cestu. Objevit jinou mentalitu, jinou kulturu, ne to, co uz znam. Kdyz uz na rok pryc, tak poradne pryc. Nerikam to proto, ze si chci dokazovat, ze jsem velka holka a ze to zvladnu. Rikam to proto, ze chci poznat neco noveho, jineho. Poznat znamena prozit. Zkusenost je nesdelitelna.

Takze, moje staz asi nemela ten vysledek, ktery by mela mit. Ale to nevadi. Dala mi spoustu jinych, mozna dulezitejsich veci. Jak jsem uz psala, mela bych z toho byt zklamana. Nejsem. Jen jsem neuspech prekroutila v muj prospech. Z niceho vymackla neco.

Asi po 20ti minutach brusleni jsem usoudila, ze je cas vydat se na autobus, ostatne, stejne uz mi byla docela zima(neda se rict, ze by brusleni bylo nejlepsi aktivitou pro zimni odpoledne..). Cestu ze zastavky jsem misto obvyklych sedmi minut zvladla za pet. Prece jen, v hlave jsem mela tolik chytrych myslenek, ze by byla skoda, kdyby mi vsechny ty bunky zmrzly, nemyslite? :)

,, To je dnes hezke pocasi, ze?"

Prijde mi klise mluvit o pocasi. Vzdycky to je takove unikove tema, znate to, potkate nahodou cloveka, se kterym si nemate moc co rict, tudiz tema hovoru sklouzne k pocasi, casto jen kvuli tomu, ze zkratka nechcete, aby bylo ticho... Jenze pak se vyskytne nejaka meteoroligicka vyjimecnost, ktera stoji za zminku. Bohuzel, usi jsou casto vycvicene, jakmile zazni veta: ,,To mame dneska hezky..!"..nebo neco na tento styl, jako by se objevily neviditelne spunty do usi, podivne klapky, se kterymi neslysite nic. A verte mi, tady, v daleke zasnezene Kanade mame zatracene prilezitosti mluvit o pocasi. Nastesti se o ne s vami muzu podelit pisemne, klidne si sedte u pocitace s klapkami na usich! Uznavam, ze to pro vas nemuzi byt uplne zajimave cist zmrzle pribehy ledniho medveda, nikdo vas nenuti, nikdo vas tu nedrzi! V Asii jsou to monzuny, tady je to teplota, kdo ridi zivot lidi. To jen tak na vysvetleni, protoze mam pocit, ze pri kazdem telefonovani, v kazdem mailu, v kazdem dopise se aspon zminim o pocasi. A nechci, abyste si to brali tak, ze nemam o cem psat, tak mluvim o pocasi! K tomu mam daleko :) Nastesti!

Kam az?

Asi to vsichni znate. A asi byste se vsichni shodli na tom, ze je to vlastne klise. Na jednu stranu s vami souhlasim, je to klise, stale stejne popisovana dokonalost a krasa. Neustale se omilajici vyrazy plne citu, ktery tam je kolikrat jen umele implikovan. A bohuzel, kvuli tomu spousta veci, ktere jeste vlastni kouzlo a jedinecnot maji, jsou zavrzena a mnohokrat smetena ze stolu s tim, ze je to klise. Hezke, ale klise. Tim jsou ti, kteri se snazi videt neco mimoradneho, ojedineleho, hledaji neco hlubsiho nez jen konstatovani: ,,Wow, to je krasa!" Pocit, ktery vychazi odnekud zevnitr. Nedokazu popsat, kde se vzal nebo co presne znamena. Definice neznama. Je to neco, kduy uvnitr citite, ze je to pro vas neco vic, staci jeden pohled, upreny pohled do dali a vite, ze se vam to zarylo do pameti. Protoze je vam dobre, protoze vam ona situace, ono misto, ono, rekneme kouzlo, vytvorilo v mysli a v dusi urcity cit, naladu, kdy nemusi nikdo nic rikat, nepotrebujete hlasite vylevy: ,,Tyjo, to je husty!" a stejne vite, ze zazivate neco mimoraneho, ze jste svedkem neceho, co se zda temer dokonale a bezchybne. Neni to o tom, ze si reknete: ,,Dobre, ted se budu smat, ted bud mit radost, protoze vidim neco neobvykleho a krasneho..." Neda se tomu porucit. Jen v dany moment, kdzy ta chvile prijde, vite, ze se dostavil priliv stesti. Pocit, kdy jen stojite a tise koukate do dali. A pak se pristihnete, ze se sami od sebe usmivate. Uvnitr vas hreje "neco". Asi stesti, nevim. Jen jsem stala a hledela do dalky. Jak se cesta klikati dolu, jakoby do udoli. Zasnezene stromy, vetve ojinene mrazem. A mezi stromy za zatackou se otevira panorama kopcu s baracky a mestem. Paprsky slunicka se odrazi ve snehu, trpyti se jako tisice zrcadylek, kdyz bych si sundala slunecni bryle, musela bych mhourit oci. Nikde nikdo. Ticho. Jen par ptaku si povida ptacim jazykem a stromy obcas zasusti vetvemi. Jinak nic. Zaposloucham se a slysim jen stiplave ticho. Chvilku se mi zda, ze mi piska v usich, ale ne, je to vazne ciste ticho. A verte, ne nadarmo se rika, ze ticho leci. Obloha je modra, bez mracku. Nechapu tu dokonalost tehle barvy. Miluju zimni oblohu, clovek by rekl, ze ikdyz je v lete jasno a bez mracku, modra neni nidky takova jako v zime. Ze by existovala zimni modra a letni modra? Kdo vi. Co jsem vedela ja bylo to, ze at mi kdo chce tvrdi, co chce, ale nesnazte se me presvedcit, ze dokonalost neexistuje! Ikdyz to mozna bude klise a kyc na zaver, verte nebo ne, pripadala jsem si jako na konci sveta. Sice jen tech deset minut, ale i tak.

Zapichla jsem hulky do zmrzleho snehu. Zakrupalo to, ticho bylo preruseno. Otocila jsem se a odbruslila zpatky domu. Ale posledni ohlednuti pred tim, nez jsem zmizela za zatackou jsem si nepustila. A jako by se mi ten obraz zaryl do pameti, jetse ted se zive vidim, tam, na konci sveta...

Jen jsem chtela podekovat...

Kdyz jsem slavnostne otevrela a zpristupnila tento blog, pro mnohe tak trochu jako vanocni darecek, netusila jsem, ze se shleda s takovym ohlasem. Ted mluvim o ohlasu, ktery se prichazi hlavne z rodinneho kruhu. Vsichni vedeli, ze rada pisu. Slohove prace do hodin ceskeho jazyka mi nikdy necinily problem. Psani dopisu behem letnich prazdnin me vzdycky bavilo. A stejne, kdyz jsem se po telefonovani s rodici dozvedela, ze muj blog cetlo cele pribuzenstvo, ze jednu verzi ma babicka vytistenou a ze jsou vsichni vazne nadseni ctenim kolikrat jen toho, co se mi zrovna honi hlavou, byla jsem prekvapena. Mile. Vlastne hodne mile. Ne proto, ze bych mela pocit, ze to s psanim nekam dotahnu, ne proto, ze chci, aby me vsichni chvalili, jak hezky pisu (ikdyz nepopiram, ze chvala se posloucha dobre, co si budeme namlouvat..). Proto, ze mi jejich nadseni dalo motivaci. Motivaci psat dal. A ikdyz momentalne se necitim na opusteni me nedavno zacate stranky, nikdo nikdy nevi, co bude priste. Treba jednou budu chtit skoncit. Tezko rict zda-li to bude prave tahle motivace, ktera bude hlodat a hlodat a mozna tak zachrani zivot teto stranky...

Ohlidni se..nikdy nevis, co uvidis...

Vlastne jsem na to az do ted poradne nemela cas. Cas bezel dal a dal a ja bezela s nim. Bez zastavky, bez ohlidnuti. Terpve vecer, kdyz jsem se zachumlala do deky se svym notyskem, ktery bych nerada nazyvala denikem, protoze toto slovo mi jednak prijde prilis zavadejici a navic ve mne vzbuzuje prilisnou naivitu desetiletych fall in love holcicek. Jako nejvystiznejsi nazev povazuji "bonz-blocek".. (jen abych uvedla veci na pravou miru - tento genialni nazev neni z me hlavy, ale rada ho pouzivam:)..) Otocila jsem stranku. Byla prazdna. Nenalinkovano. Posledni stranka, posledni den v roce. Tak nedavno jsem se na chalupe divali na ohnostroje slavici rok 2000. A ted tu mame rok 2009. Rikam si, zastracene, uteklo to tak rychle. A musim se smat, kdyz si vzpomenu, jak jsem v zari smutnila a prislo mi techto 10 mesicu moc dlouho. Vzdyt to tak utika. Obcas si rikam, ze je to skoro skoda.
Normalne to asi nedelam, beru prichod noveho roku jako neco, co zkratka prichazi a jde dal. Letos jsem si male ohlednuti neodpustila. Urcite bylo spousta jinych drivejsich a dulezitych udalosti, ale ted je ten moment, kdy si to uvedomuju. Ted mi dochazi, ze rok 2008 si budu pamatovat po cely zivot. Rok, kdy jsem ucinila jedno z nejvetsich rozhodnuti meho dosavadniho, mozna i nadchazejiciho zivota. Neni to jen rozhodnuti jako kazde jine, ikdyz se to tak muze zdat. Tezko se to vysvetluje, je to zkratka neco vic. To, co poznamena na furt. A nemluvim ted o plynne francouzstine, anglictine, o poznani novych kamaradu,... Tyhle veci jsou skoro to posledni. Jsou tu totiz veci, ktere bych si tohoto pobytu mozna nikdy neuvedomila, mozna nikdy nedocenila. Vlastnosti a pocity, ktere bych asi nikdy nepoznala. Ikdyz to zni asi divne, pripadam si mnohem vic otevrena sama sobe. Poznavam sama sebe, vidim sama do sebe. Prijde mi fajn, dostat sanci prozit si, jake to je.
Tak jsem zavrela popsany bonz blocek a zacala linkovat novy. Protoze, ikdyz se to muze zdat detinske, chci si pamatovat a jednou, treba i za deset let, precist, co jsem tu prozila. A ze toho jeste bude, vzdyt mam jeste peknych 6 mesicu!

A pak?.. Pak long way home, ale stale je to home, sweet home!

Jak na Novy rok, tak po cely rok...

Jen doufam, ze to tak opravdu nebude. V pul ctvrte rano, kdyz jsem sla spat bylo -25, coz je podle me docela zima... A rano, kdyz jsem vstavala bylo "jen" -20! Za to ale slunicko, modra obloha, snih se trpytil, bylo krasne!..
Ranni novorocni pripitek si spousta dospelych odpustila se slovy, ze je boli hlava ze vcerejska. Coz jsem, nemohla prejit beze smichu :) Ale pak uz jsem vyrazili lyzovat, uzit si novorocni zimy.
Asi by to byl lyzarsky den jako vsechny ostatni. Aspon to tak az do posledni jizdy vypadalo. Cekala jsem vevnitr, rozmrazovala ruce horkou cokoladou a oslovil me jakysi neznamy pan. Povidal, ze je trener zavodnich lyzaru, ze to dela uz asi 30 let a ze pry jezdim jako zavodnik, za jaky tym pry lyzuji. Pobavilo me to, ale kdyz jsem videla, ze to mysli opravdu vazne, povidam, ze zadny zavodnik nejsem, ze jsem zadne kurzy nebrala, ze me naucili lyzovat rodice (tak se hnedka ptal, jestli jsou moji rodice zavodnici:)..) a dodavam vysvetleni meho puvodu, kde jsem se tu vzala, proc, co a jak.. Krome toho, ze mam pekny styl jizdy jsem se dozvedela, ze jeho dcera je v regionalnim tymu Laurantides, a hlavne to, ze bych mela zkusit zavodni lyzovani. Rozloucili jsem se, podekovala jsem a novinkou dne jsem odfrcela domu rozmmrazit a vysvobodit nohy z bot... Pekny konec prvniho novorocniho dne, nemyslite?

Chvili tak a chvili zase tak...

Chvilku jsem byla sama na sebe nastvana. Pak jsem to vzdala a jen si z toho delala srandu. To byl napad, koupit si kanadskou simku! Respektive, napad dobry, nicmene ma sve chybicky. Proto jsem se v poslednich hodinach roku 2008 stala profesionalnim prohazovacem sim karet. Jaksi jsem nevedela, na kterou mi budou choidt smsky. Takze bylo nutne udrzovat obe na prijmu. Chviklu byla zapnuta ceska vlna, za chvilku vymenit a naladit se na kanadskou. A tak to slo cely vecer stale dokola. O to vic bylo potesujici, kdyz po vymene prisla nejaka zprava. Kdyz ne, co nadelas?...

Zpetne nad tim premyslim, byla to trochu pakarna :) Nemusela jsem to delat, ale na druhou stranu, kdyz je clovek tak daleko, chce zustat ve spojeni. Ikdyz je to rozdil sesti hodin od meho ohniska deni... Who cares?:)

Zase mi jednou neco doslo...

31.12.2008 ... posledni den roku 2008. Ohlizim se zpet. Stalo se toho tolik, skoro nema cenu se ohlizet, je to hodne dlouhy a upreny pohled zpet. A tak hazim myslenky za halvu a jdu se pripravit na odjezd na mistni rodinnou party. Nove jeany, nove tricko, v dobre nalade, tak jsem si zatancovala pri priprave neceho na zub na mlsani behem vecera. Strucne receno - ready for party.
Hudba hrala, stul se plnil dobrotami a chata se zalidnovala. A pak se chata presala zalidnovat, tak pokracovala jen hudba, piti a mlsani, trocha tance, povidani, par her (pantomima fancouzskych prislovi byla docela legrace..)..
Cas bezel rychle, bylo deset, pak pul dvanacty a pak uz jsme jen odpocitavali. Barevne konfety vystreleny, vsichni se objimaji a preji si stastny novy rok (coz ve 25 lidech zabere nejaky cas..). Je to tady, mame rok 2009. telefon zvoni a vsichni, kdo nemohli prijit volaji a preji stastny novy rok. A pak uz je po vsem. Nikdo nic extremne neproziva, neslavi.
Rozvalila jsem se na pohovku a najednou mi opet doslo, jak to u nas je fajn, pripitek a rachejtle. Clovek si holt zvykne na urcite zvyky a bez nich mu to pak jen prijde divne. Nevadi..
Co mi mozna ten moment chybelo vic byly kamaradi. Nemam nic proti rodinne oslave, jen mi tak doslo, jak rada bych byla s kamarady, nekde na chate ci kdesi, bavila se, uzivala si party, tak jak to dela vetsina mych vrstevniku. Trochu se opit (jak psala maminka, jen primerene:)..), trochu si zatancovat, popovidat si, zasmat se, pobavit se, oslavit to, uzit si to... Vsechno bylo v poradku, fajn, mile, nemuzu rict, ze jsem si to neuzila. Jen mi opet doslo, jak mam sve kamarady rada. Jak jsem rada s kamarady. A jak se tesim na pristi silvestrovskou party - a vim, ze rodice jiste pochopi - s kamarady...:)

Swing swing swing

A dalsi vecer a dalsi zabava. Tentokrat bar. Ale nepredstavujte si me, jak se necham opijet sarmantnim barmanem! Aspon ne pro dnesek :) (ne, nebojte, jsem prece rozumne devce a vseho s mirou, ze? ..) Vyrazily jsme do baru, kde se poradaji lekce swingu. Musim uznat, ze me tanceni znalosti dovezene z Cech se mi docela hodily a dalsi vec byla, ze jsem byla rada, ze mame vizuelni ukazku. Ikdyz pro nas, kdo mame za sebou pekne dva roky poradneho tancovani, je jeden vecer uceni zakladu swingu jako facka. O to vic jsem se bavila na ucet panu, pocitajicich potichoucku kroky do rytmu hudby ci na ucet dam, ktere se za kazdou cenu chtely podtocit na opacnou stranu nez jejich partner nakazat. A jak uz to tak na parkete chodi, dama nema zadne svobody, tudiz muselo zakonite dojit ke kolizi. Doslo. Chudak dama si div nevykloubila rameno. Byla to legrace...:) Po dvou hodinach vysvetlovani a praktikovani pod vedenim paru, "ktery o tom neco vi", zustala hudba dal hrat, ale nasledovat jaksi volny tanec. Ted na scenu nastoupily pary, ktere to poradne rozjizdely. Trochu jive, trochu swing, trochu cha-cha ale hlavne improvizace. Poradna show, stalo to za to. a kdyz me pak jeden z techto "profiku" vytahl na parket, uprimne jsem mela co delat, abych jeho tempo pobrala. Rikam porad, ze neni nad vlastniho spolehliveho znameho tanecnika..:) Nicmene stejne to byl fajn vecer, uzila jsem si to. A kdyz pak cestou domu hraly v radiu pisnicku od Cindy Lauper - Girls just want to have fun, jen jsem se smala,jak je to pravda :)

Vsechno je jednou poprve, ale...

Vecer. Ve meste. Sedet doma u televize? V zadnym pripade! Tak jsem se rozhodly vyrazit na veceri do vyhlasene vietnamske restaurace. Dokonce dvoje noviny se zminily o tom, ze patri mezi nejlepsi desitku montraelskych restauraci. Jedny, to si kazdy rekne, ze je to nahoda, ale dvoje, to uz neco naznacuje (sice ne tak jasne, jako kdyby to byly desatery, ale stejne..). Ja, jakozto znamy kralik, jsem byla natesena na cetrsvou zeleninku a kde co. Dorazily jsme na misto a uz jen to, ze byla fronta u dveri mi prislo divne. Ale tak dva clanky v novinach, ze? Kdyz jsem se dostaly dovnitr, zjisteni bylo vic nez absurdni - neni jidlo. Jedine, co zbylo, byla trocha jakesi polevky s podivnym nazvem. Nemohla jsem si pomoc, i pres zklamani, ze zadna vienamska zeleninka nebude, jsem se zacala smat. Restaurace, ve ktere doslo jidlo! No more food.. Pas plus de nourriture.. Neuveritelne, neprijde vam? :) Dva clanky v novinach evidentne udelaly sve...

A stejne jsem mestska holka...

Mam rada prirodu. Mam rada les. Mam rada ticho. Ale prece jen, ceho je moc, toho je moc. Takze jsem hnedka vyuzila prilezitosti k osvezeni pameti, jak vlastne vypada mestsky zivot. V pondeli jsem rada na dva dny sbohem vesnici, at zije Montreal a city life :)
Nakupovani neni zrovna moje hobby, ale tak kdyz uz se vam boty temer rozpadaji a kalhoty take volaji po obnove, nemate moc na vyber. Uz jen to, ze jsem to odkladala a odkladala, protoze tu neni nikdo, kdo by mi rekl: ,, Sakra jdi si konecne koupit ty novy boty.." A navic, mesto neskyta jen nakupy, ze? My mestske holky vime, co si ve meste pocit :)

Sehnat kalhoty bylo vzdycky trochu psycho (trochu dost, ale nebudeme to zvelicovat, ze?). Byla jsem sice psychicky obrnena, nicmene stejne opetovne zjisteni, ze kalhoty, ktere chci, pravdepodobne neexistuji, me dohanelo k silenstvi. Ale nebyla bych to ja, kdybych z toho nejak nevybruslila. Zas a znovu me "zachranily" dobre znamosti. Protoze mistni vi. A tak jsme se ocitly v ctvrti, ktera pripominala tovarny a manufaktury, pred malym (zvenku a na prvni pohled!) obchodem s nazvem "Jeans jeans jeans". Kazdym schodem niz jsem zirala vic a vic. Nikdy jsem nic podobneho nevidela, bylo to neuveritelne. Byla jsem z toho tak vedle, ze na anglicko-francouzskou poznamku "It's not chic mais c'est chouette." jsem jen prikyvla.
Ale nez vam popisu, jak to tam vypadalo, je nutne objasnit, co vse se skryva pod slovickem "vsude". Kdyz reknu vsude, znamena to, ze neexistuje volne misto, ze mistnost je opravdu od stropu po podlahu plna, no more space, pleine, pas de place, full...
Ted muzu rict, ze onen obchod, ktery se tady podobal spis podzemni manufakture, byl plny kalhot. Byly vsude. Otaceci stojany na zemi byly tak blizko sebe, ze temer nebylo kudy projit. Jen mistni se tam vyznali. Obrovske drzaky na stenach az po strop obtezkane nekolika snad tisici jeans. Kazde male misatecko bylo vyuzito. Jako misto to nebylo prilis elegantni a krasne, ale me to naprosto dostavalo. A to nejlepsi melo jeste prijit.
Udajne neni nikdo, kdo by z obchodu odesel bez jean, ktere mu dokonale sedi a se kterymi je dokonale spokojen. Neverila jsem tomu. Obzvlast ja, a moje naroky. Nicmene stejne jsem slecne vysvetlila vsechny parametry mych "vysnenych" kalhot. cekela jsem odpoved typu:,,Takovy to nemame, tento typ se k nam vubec nedodava..." Neco, co slysim pokazde, kdyz se poprat v obchode. o to vic mi vyrazilo dech, kdyz slecna prikyvla a se slovy "wait a moment" se zanorila do hlubin regalu. Za chvilicku se objevila as s sesti pary kalhot v naruci. Prohlasila, ze to by mel byt muj model a vyslala me ke zkusebnim kabinkam. A opet zmizela v mori jeanu. V kabince nebylo zrcadlo, pro posouzeni se muselo vylezt ven a podivat se do zrcadla na dverich. Hnedka pri prvnim zkouseni jsem pochopila proc. Bylo tam asi pet kabinek a vsechny je mela pod palcem jedna slecna. Vysla jsem ven v prvnim modelu a one ke mne hned mluvila. Tak jsem i ji vysvetlila pozadavky svych dream jeans. Prohlasila, ze mam vyzkouset vsechny, co mi ta prvni slecna dala. Dobra. Svleknout, nandat jine, vyjit ven. Skoro rutina. A pokazde mi slecna dala nejake doporuceni. A jak to tak v zivote byva, az ty seste mi sedely nejlip. Uz jsem si myslela, ze vyber je u konce. Jak jsem byla blahova! Slecna zamumlala neco jako ok ok ok, ale zkusime jeste neco jineho. Otocia se a zarvala (ano, opravud kricela!) smerem do obchodu: ,,Jenny, prines mi 30, M, bla bla bla ..(blizsi specifikace modelu asi..?) " A divka Jenny se zanorila do regalu a za chvilku prinesla dalsich osm paru kalhot. A znovu, vsechny vyzkouset. Pochopila jsem, ze slecna u kabinek je big boss, posuzovala vsechny v kabinkach, doporucovala a sefovala sve "mysky", ktere se norily do regalu a donasely navrhnute modely. nemohla jsem tomu verit. mela jsem na sobe neco kolem 25 paru jeanu! Dvacet pet! Sileny!...
A vysledek? (no, nebojte, vysledek byl, jeste aby ne, po takove modni prehlidce...)
Mam ty nejskvelejsi a nejdokonalejsi a hlavne ty dlouho vysnene jeany! :) A co vic, na tohle nakupovani jen tak nezapomenu!