Ne vse je vzdy tak ruzove, jak se na prvni pohled zda...

Bylo utery a ja jsem stale nemela potvrzenou moji staz na nasledujici den. Co si budeme povidat, moc casu mi nezbyvalo. Nemelo cenu vztekat se, ze staz v nejake mezinarodnich organizaci nebo humanitarni vetvi OSN je k nalezeni jen v Montrealu, tudiz prilis daleko, protoze neni nikdo, kdo by me tam odvezl. Smirila jsem se s faktem, ze prace, ktera by pro me mozna byla moc diplomaticka, nicmene zajimava a hlavne to, co bych CHTELA ZKUSIT, neni v dosahu. Nezbyvalo nez cekat na odpoved jednoho z mistnich, mnou oslovenych, zurnalistu. Jakou praci mi dalo sformulovat vse do seriozniho mailu! Evidentne, pan sefredaktor je bud na dovolene a momentalne se vyvaluje nekde na slunne plazi, nebo ma zkratka plne ruce prace, tudiz se nemuze zdrzovat odpovidanim na mail. (variantu, ze ho nejaka staz jakesi ceske studentky nezajima, jsem takticky vyloucila:)...) Takze veskere me ambice na karieru v mistnich novinach velice rychle ochladly. (ne ze bych si tak verila, jen jsem se tesila, ze BYCH MOHLA VYUZIT par mych pisatelskych schopnosti...) Uz to zacinalo vypadat, ze misto me staze budu muset jit do skoly, jako vsichni ti "loseri", kteri nenasli misto pro jejich staz. A ze se ten den rysoval jako pekna otrava, zadne vyucovani, jen samostatna prace, cteni, nuda... Mohla jsem se rozhodnout, ze to pretrpim a ze budu doufat v odpoved nejakeho z zurnalistu. Neprislo mi to jako nejlepsi reseni. Proto, kdyz mi kamaradka nabidla, ze jeji mamka pracuje v obchode, kde vyrabi belgickou cokoladu a ze bych mohla stravit den s ni, rekla jsem si, ze to nemusi byt spatne. Nebylo to to, co bych CHTELA delat, ale bylo to rozhodne lepsi nez se nudit ve skole. Rikala jsem si, ze videt, jak se vyrabi belgicke pralinky, muze byt ostatne zazitek. Vse bylo predjednano, ta trochu staz "last minute", ale presto jsem sla spat s ocekavanim fajn dne v cokoladovne. Uz jsem se parkrat spalila, vim, ze se nevyplaci videt vse porad ruzove. Da se rict, ze postupne se odnaucuji byt snilek, ale nutno zduraznit to sluvko postupne.. Ano, opet jsem si vysnila skvely den se vsim, co bych chtela delat. Ale tentokrat s pocitem, co mi rikal: ,,Nenene, neocekavej od toho nic, treba budes prekvapena. Ale nebudes zklamana!.."

Rano me vzbudil Kacer Donald. Prvni vec, kterou udelam, kdzy sejdu dolu do kuchyne je pohled na teplomer venku. Hlasili -30 stupnu. Nekecali. Rucicka ukazovala na -31! Zatracena kosa! Zapnu radio a pripravim si snidani. Malem mi zaskocilo kiwi, kdyz jsem slysela, jak pan v radiu rika, ze teploty muzou dnes klesnout az k -36 stupnum. Ajajaj! Videla bych to na poradne obleceni! Balim brusle, kdyby se mi nahodou chtelo stravit cekani na autobus na kluzisti, pridavam knizku, pro pripad, kdybych zavrhla variantu brusle (kdybych nahodickou usoudila, ze je prilis zima :)..) a rozhodla se zajit do kavarny na horkou cokoladu. Obed, jizdni rad autobusu, formular na vyplneni, omotat salu a vyrazim do mrazu. Porpve, co pojedu mistnim autobusem. Vzhledem k tomu, ze skolni autobus jezdi na cas asi tak plus minut 3 minuty, davam si radsi casovou rezervu. Ale verte, v -30 stupnich uznate, ze je dosti relativni, zda je 5 minut moc nebo malo! Byla jsem stastna jako blecha, kdyz se autobus objevil v zatacce. Nesympaticky ridic mi ani nebyl schopen rict, jaka zastavka v Saint Sauveur je nejbliz kostelu. Takze byla skoro nahoda, ze jsem nakonec vystoupila na te spravne. V autobuse to pripominalo jezdici iglu. Okna byla zamrzla, nebylo videt ven, tudiz bylo podivne sero. celokev na me atmosfera dychala necim zvlastne nesympatickym, sedivym. Ticho, bylo slyset jen vrceni motoru. Vsichni pasazeri se tvarili nabrucene, ponure. Cesta trvala sice asi jen 15 minut, ale jeste nez jsem vystoupila, stihla jsem zpanikarit, co vsechno jsem zapomnela doma. Pritom stacilo se jen lepe podivat do hlubin batohu. To vite, zima, ranni stres :)

Nakoukla jsem dovnitr zamlzenym(mozna spis zamrzlym) oknem. Otevrit mi prisla mila pani, majitelka obchodu. Bylo asi pul desate. Zezacatku, kdyz jsme si povidaly, tahal me za usi jeji belgicky prizvuk, ale clovek si pak casem zvykne. Rovnaly jsem cokoladove bonbony a pralinky nejruznejsich druhu a nejruznejsich nazvu. Cokolada byla vsude, sbihaly se mi sliny a to jeste ani nejsem nejak zavisla na cokolade! Sem tam prisel nejaky zakaznik, ale rozhodne nebylo prelidneno. Sundaly jsem vanocni dekorace a zacaly rozvesovat srdicka na sv.Valentyna. Cervene krabicky ve tvaru srdce, napisy"Miluji Te", plysova srdicka na zaveseni, cervene ruze, opet srdicka, mala, velka, ... Z cervene skoro prechazel zrak. Rikam si, ze je to stejne cele komercni...

Cas utikal relativne pomalu. Netrpelive jsem pokukovala po podivnych velkych strojich v zadni casti obchodu. Regaly byly plne formicek na cokoladove bonbony. Aranzovat valentynske dekorace a povidat si bylo fajn, ale stejne me mnohem vic lakalo videt, jak se vsechna ta cokolada dela, jak ty velke stroje funguji. Bohuzel, jedine, co jsem videla, byla ukazka, jak funguje velky stroj na michani a ohrivani cokolady. Hezky zvlast mlecna, horka a bila. Tim moje poznavani vyroby koncilo. Dnes bylo zkratka na programu obmenovat vanocnich dekorace za valentynske, vyroba dalsi cokolady byla na jindy. Pani mi uvarila kafe, ochutnavala jsem cokoladu, popovidaly jsme si, ale stejne mi to kolem treti hodiny prislo dlouhe. Venkovni slunicko lakalo ven. Vedela jsem, ze je kosa, ale stejne jsem vyrazila do mrazu. Podekovala jsem pani za vsechno a vydala se smerem k venkovnimu kluzisti. Byla vazne zima, bylo mi jasne, ze moc dlouho bruslit nevydrzim, ale po pytlicku cokolady jsem vazne nemela chut jit si sednout na horkou cokoladu ani nic podobneho.

V hlave jsem premitala o celem dni. Asi jsem byla zklamana. Nebylo to to, co jsem ocekavala. O cokolade, jeji vyrobe, to skoro vubec nebylo. Vlastne to trochu pripominalo den v cukrarne, kde se v lete prodava 36 druhu domaci zmrzliny, v zime hlavne cokolada a jine belgicke vymozenosti. Par klientu, ale hlavne aranzovani dekoraci. Jen ne to, co jsem chtela. Mohla jsem zustat nastvana a smutna, ze se den nevyvedl podle mych predstav. Ale rekla jsem si, ze mi to za to jednak nestoji a pak, ze urcite je neco, co si z tohodle dne vzit muzu. Znovu jsem se vracela cely den zpatky. A nakonec, bylo to fajn, popovidat si s milou pani, ktera je navic Belgicanka, Evropanka, co tu zije teprve 3 roky, tudiz je jeste relativne nepoznamenana mistni mentalitou. Bylo to fajn bavit se s nekym, kdo ma "evropske mysleni". At si kazdy rika, co chce, ja tvrdim, ze rozdil mezi mentalitami je docela velky. Ikdyz se to na prvni pohled nezda. Probraly jsme skolni system, jidlo, rodinne vztahy, hosteni navstev, ... a spoustu dalsich rozdilu mezi mistnimi a Evropany. Netusila jsem, ze mi to udela tak dobre, nepripoustela jsem si to , ale chybel mi nekdo, s kym bych mohla sdilet nazor na mistni mentalitu. Je jasne, ze ji nemuzu rict vsechny sve nazory, protoze prece jen, nerikam vse vsem a navic, zije tu uz 3 roky.. Ale aspon cast. Uvedomila jsem si, ze tady vlastne kolem sebe nemam nikoho, komu bych si mohla postezovat na individualismus, omezenost, nevysvetlitelne jednani a chovani nekterych jedincu, veci, ktere mi tu na lidech trochu vadi. Ackoli to ted bude znit asi trochu na hlavu padle, jsem na jednu stranu rada. Bylo by moc jednoduche vysypat to nekomu a tim se vse smect ze stolu s tim, ze je to jina mentalita. Ano, je to jina mentalita, ale shrnout to do jednoho slova by znacilo podle me take jistou omezenost. Tim, ze se mi vsechny tyhle myslenky a poznatky v hlave stosuji a ventiluji se jen minimalne (Bonz blocek, maily, telefon..) mam moznost skutecne videt, jaci ti lide tady jsou. Nuti me to o tom premyslet. Nejenom poznat, ale i snazit se je pochopit. Ikdyz to ne vzdycky je jednoduche...

Dalsi vec, ktera mi dosla, je fakt, ze jsem rada, ze jsem takhle daleko. Uznavam, zni to trochu absurdne. Destinace za louzi znamena 6 hodin casoveho posunu pri telefonovani, temer nemoznost jakekoli navstevy pribuznych ci kamaradu, v zasade totalni nedostupnost po celych 10 mesicu. Stejne bych nevolila jinak. Proc? Vzdyt francouzstinu muzu mit ve Fracii, mnohem bliz, ve stejnem casovem pasmu, pravdepodobne levneji, s moznosti navstev. A asi by vychazeni s lidmi ve Francii bylo jednodussi. Protoze je to "stejna" evropska mentalita. Spousta veci by byla jednodussich. A ja stejne zvolila tu tezsi cestu. Objevit jinou mentalitu, jinou kulturu, ne to, co uz znam. Kdyz uz na rok pryc, tak poradne pryc. Nerikam to proto, ze si chci dokazovat, ze jsem velka holka a ze to zvladnu. Rikam to proto, ze chci poznat neco noveho, jineho. Poznat znamena prozit. Zkusenost je nesdelitelna.

Takze, moje staz asi nemela ten vysledek, ktery by mela mit. Ale to nevadi. Dala mi spoustu jinych, mozna dulezitejsich veci. Jak jsem uz psala, mela bych z toho byt zklamana. Nejsem. Jen jsem neuspech prekroutila v muj prospech. Z niceho vymackla neco.

Asi po 20ti minutach brusleni jsem usoudila, ze je cas vydat se na autobus, ostatne, stejne uz mi byla docela zima(neda se rict, ze by brusleni bylo nejlepsi aktivitou pro zimni odpoledne..). Cestu ze zastavky jsem misto obvyklych sedmi minut zvladla za pet. Prece jen, v hlave jsem mela tolik chytrych myslenek, ze by byla skoda, kdyby mi vsechny ty bunky zmrzly, nemyslite? :)