Mezi ctyrma usima

Byly skoro ctyri odpoledne. Nemohla jsem se dockat, az telefon zazvoni. Zazvonil a ja se vrhla do pripraveneho kresla vedle. Nic. Halo?! Polozila jsem to. Toho jsem se bala. Bude nejaky problem. Nezbylo jen cekat, nemohla jsem ji poradit. Verila jsem, ze to zvladne. Poradila si, po nekolika neuspesnych pokusech jsem nakonec slysela jeji ,,..jo, uz me Terka slysi.." Povidaly jsem a povidaly, resily vsechno mozne, obcas podstatne, obcas kraviny a detaily, kazdodenni problemy, stiznosti, skolu, kamarady, tanecni, novinky, profesory, zivot, lyzovani, ... Byla jsem rada, ze jsem mela pohodlne kreslo, jen jsem pravidelne prehazovala sluchatko z ruky do ruky a z jednoho ucha na druhe. Cas letel. Zacinala jsem mit hlad a zjisteni, ze za louzi uz je neco po jedne v noci nas tak trochu donutilo hovor ukoncit. Kdyz jsme se loucily, bylo to jine nez jindy. Aspon pro me. Byla jsem za tenhle telefonat vdecna. Hrozne moc. A ne ze bych za jine nebyla, jen tenhle byl vyjimecny. Tim, ze byl po peti mesicich jen mezi ctyrma usima, jen ja a sestricka. Netusila jsem, ze mi to tolik chybelo. Je to jine, nez kdyz se bavim s rodici. Sestra je sestra. A sila zvyku je sila zvyku. Polozila jsem sluchatko. Zalil me krasny pocit, pocit stesti. Stesti, ze mam sestru Takovou, jaka je. Ikdyz ted na rok daleko za oceanem. Stale ji mam. Trihodinove volani, jakoby mi dodalo zpet pocit, ktery vy, kdo nemate sestru nikdy nemuzete pochopit.
Nez jsem sla spat, v hlave mi bezely vzpominky, na tolik veci, co jsem spolu kdy delaly, kde jsme byly, na spolecne prusvihy a spolecne probrecene vecery. Na nase vecery s pizzou u televize nebo jen obycejne cesty do skoly. A pak na nase louceni. Nezapomenu na to. Nikdy. Zda se to jako jakykoli jiny telefon, ale ne, byl necim mimoradny. Doslo mi, jak moc mi chybelo, jen si "proste pokecat" se segrou. Ze doma to neni stejne prazdno jako kdyz jsem na tyden na lyzaku. Ze segra uz neni ta mala holka, ktera se zacala vztekat kdykoli ji nekdo rekl, ze neco dela spatne (promin Market :)..) Ze mi chybi, hrozne moc, ikdyz si to obcas neuvedomuju. Ze jsme spravny segry, at si, kdo chce, rika, co chce. Ze to neni jen jednostranne, ze mladsi sestricka potrebuje svou starsi segru. Ze je to i naopak.
Byly to "jen" tri hodiny, ale jsem za ne vdecna. Ne proto, ze se mi pred tim nejak desive styskalo. Pouze jsem si chtela popovidat. Netusila jsem, ze mi to da tolik. Diky.