Jen jsem chtela podekovat...

Kdyz jsem slavnostne otevrela a zpristupnila tento blog, pro mnohe tak trochu jako vanocni darecek, netusila jsem, ze se shleda s takovym ohlasem. Ted mluvim o ohlasu, ktery se prichazi hlavne z rodinneho kruhu. Vsichni vedeli, ze rada pisu. Slohove prace do hodin ceskeho jazyka mi nikdy necinily problem. Psani dopisu behem letnich prazdnin me vzdycky bavilo. A stejne, kdyz jsem se po telefonovani s rodici dozvedela, ze muj blog cetlo cele pribuzenstvo, ze jednu verzi ma babicka vytistenou a ze jsou vsichni vazne nadseni ctenim kolikrat jen toho, co se mi zrovna honi hlavou, byla jsem prekvapena. Mile. Vlastne hodne mile. Ne proto, ze bych mela pocit, ze to s psanim nekam dotahnu, ne proto, ze chci, aby me vsichni chvalili, jak hezky pisu (ikdyz nepopiram, ze chvala se posloucha dobre, co si budeme namlouvat..). Proto, ze mi jejich nadseni dalo motivaci. Motivaci psat dal. A ikdyz momentalne se necitim na opusteni me nedavno zacate stranky, nikdo nikdy nevi, co bude priste. Treba jednou budu chtit skoncit. Tezko rict zda-li to bude prave tahle motivace, ktera bude hlodat a hlodat a mozna tak zachrani zivot teto stranky...