Kam az?

Asi to vsichni znate. A asi byste se vsichni shodli na tom, ze je to vlastne klise. Na jednu stranu s vami souhlasim, je to klise, stale stejne popisovana dokonalost a krasa. Neustale se omilajici vyrazy plne citu, ktery tam je kolikrat jen umele implikovan. A bohuzel, kvuli tomu spousta veci, ktere jeste vlastni kouzlo a jedinecnot maji, jsou zavrzena a mnohokrat smetena ze stolu s tim, ze je to klise. Hezke, ale klise. Tim jsou ti, kteri se snazi videt neco mimoradneho, ojedineleho, hledaji neco hlubsiho nez jen konstatovani: ,,Wow, to je krasa!" Pocit, ktery vychazi odnekud zevnitr. Nedokazu popsat, kde se vzal nebo co presne znamena. Definice neznama. Je to neco, kduy uvnitr citite, ze je to pro vas neco vic, staci jeden pohled, upreny pohled do dali a vite, ze se vam to zarylo do pameti. Protoze je vam dobre, protoze vam ona situace, ono misto, ono, rekneme kouzlo, vytvorilo v mysli a v dusi urcity cit, naladu, kdy nemusi nikdo nic rikat, nepotrebujete hlasite vylevy: ,,Tyjo, to je husty!" a stejne vite, ze zazivate neco mimoraneho, ze jste svedkem neceho, co se zda temer dokonale a bezchybne. Neni to o tom, ze si reknete: ,,Dobre, ted se budu smat, ted bud mit radost, protoze vidim neco neobvykleho a krasneho..." Neda se tomu porucit. Jen v dany moment, kdzy ta chvile prijde, vite, ze se dostavil priliv stesti. Pocit, kdy jen stojite a tise koukate do dali. A pak se pristihnete, ze se sami od sebe usmivate. Uvnitr vas hreje "neco". Asi stesti, nevim. Jen jsem stala a hledela do dalky. Jak se cesta klikati dolu, jakoby do udoli. Zasnezene stromy, vetve ojinene mrazem. A mezi stromy za zatackou se otevira panorama kopcu s baracky a mestem. Paprsky slunicka se odrazi ve snehu, trpyti se jako tisice zrcadylek, kdyz bych si sundala slunecni bryle, musela bych mhourit oci. Nikde nikdo. Ticho. Jen par ptaku si povida ptacim jazykem a stromy obcas zasusti vetvemi. Jinak nic. Zaposloucham se a slysim jen stiplave ticho. Chvilku se mi zda, ze mi piska v usich, ale ne, je to vazne ciste ticho. A verte, ne nadarmo se rika, ze ticho leci. Obloha je modra, bez mracku. Nechapu tu dokonalost tehle barvy. Miluju zimni oblohu, clovek by rekl, ze ikdyz je v lete jasno a bez mracku, modra neni nidky takova jako v zime. Ze by existovala zimni modra a letni modra? Kdo vi. Co jsem vedela ja bylo to, ze at mi kdo chce tvrdi, co chce, ale nesnazte se me presvedcit, ze dokonalost neexistuje! Ikdyz to mozna bude klise a kyc na zaver, verte nebo ne, pripadala jsem si jako na konci sveta. Sice jen tech deset minut, ale i tak.

Zapichla jsem hulky do zmrzleho snehu. Zakrupalo to, ticho bylo preruseno. Otocila jsem se a odbruslila zpatky domu. Ale posledni ohlednuti pred tim, nez jsem zmizela za zatackou jsem si nepustila. A jako by se mi ten obraz zaryl do pameti, jetse ted se zive vidim, tam, na konci sveta...