Bylo mi jasne, ze s bydlenim v Praze to rozhodne nejde dohromady. Ted ale v Praze nejsem. Jsem na horach se spoustou snehu a sjezdovek, tudiz i lyzarskych moznosti a tim padem i lyzarskych tymu. Objevila se prilezitost. Neco, na co jsem dlouho cekala, o cem jsem dlouho snila. Myslim, ze bych udelal chybu, kdybych toho nevyuzila.
Netrpelive jsem ocekavala prvni "trenink". Nastesti cas bezel rychle a uz tu bylo 19. ledna. Kdyz jsem ve skole vykoukla z okna, stale snezilo. Bajecnych 20 cm prasanu. Nemohla jsem se dockat. Sraz jsme meli uz v 17:30, coz na to, ze jsem v 17:00 dorazila ze skoly nebylo mnoho. Vedela jsem, ze sebou musim hodit. Zaroven jsem se ale snazila na nic nezapomenout. cas kvapil. Zacinala jsem byt nervozni, vse bylo honem honem, pobihala jsem a sbirala vsechny veci. Nakonec jsem jako vanocni stromecek vyrazila ze dveri vstric vecernimu lyzovani. Byla jsem zvedava a natesena jako male decko, ve skvele nalade, vsechno vypadalo, ze klape jako na dratku. Vypadalo. Jak jsem se jiz zminila, styl pripravy "honem honem" mi uplne nevyhovuje. Samozrejme, ze pres vsechnu moji snahu jsem na neco zapomnela. Boty. Bohuzel vec "pomerne" nezbytna. Nebyl cas se vracet. Rozhodly jsem se, ze to riskneme, ze zkusime pujcit nejake na miste. Behem nekolika nasledujicich minut moje nalada klesla hluboko pod nulu. To nam to pekne zacina! Byla jsem na sebe nastvana. Vim, ze zapominat je lidske a ze to nebyla tragedie, ale v ten moment jsem byla absolutne nepricetna. Jenze nebylo na koho se nastvat, na koho si stezovat. Jen na sebe. Za vsechno jsem si mohla sama. Pres vsechnu smulu jsem precejen mela stesti, pujcovna byla otevrena, behem nekolika malo okamziku jsem mela pujcene boty i serizene vazani. A ani jsem nebyla prilis pozadu za zbytkem skupiny. Ale stejne jsem mi bylo na nic, pripadala jsem si tak hloupe... Navic jsem byla nesva, nemam rada pujcene vybaveni.
Chvilku to trvalo nez jsem se vsichni nasli. Co vam budu povidat, v helme moc nikoho nepoznate. Parkrat jsem si sjeli dolu kazdy podle sveho, jen tak na rozjezdeni. Pak jsem nainstalovali slalom, projizdeli trat, protoze prasan byl mekky a krasny, nicmene do branek nam trochu branil v rychlosti. Prvni sjezdy jsem se citila tak zvlastne, mela jsem pocit, ze slalom je postaveny mimo muj rytmus, proste tak nejak divne. Pozdeji se to ale zlepsovalo, ke konci jsem uz vedela, kde je jaka branka a jak do ni najet. K dokonalosti tomu jeste chybelo, ale hodnoceni a rady pri kazdem sjezdu byly motivujici. Mela jsem radost, kdyz se mi darilo aplikovat trenerova doporuceni tak, ze jsem citila, ze se mi najednou zataci snaz, ze to nejdnou jede rychleji, ze to funguje. veskery stres a spatna nalada zmizely. Uzivala jsem si to. Naplno, protoze to stalo za to. Bavilo me to, kdyz se vecer chylil ke konci, mrzelo me, ze uz musime domu. A uz ted se tesim na pristi pondeli, tentokrat jeste v lepsi forme, ve svych botach!!
Zazivala jsem pocit splneneho snu, uvedomovala jsem si, jak to mam rada, jak mam rada snih, zimu, lyze, byla jsem vdecna rodicum, ze i pres sve obavy me nechali jit. Muze se to zdat az smesne, ale je to pro me dulezite. Delat neco, co me bavi, co me naplnuje. Jedna z pro me velmi dulezitych slozek meho zivota - volejbal - mi tady chybi. Hrozne moc mi chybi. Jako by chybelo kousek meho ja. A mozna proto, ze jsem byla zvykla mit neco, co me bavi, k cemu jsem upnuta, a to neco ted najednou zmizelo, pro me i "obycejne" lyzovani znamena tolik. Hledala jsem neco, na co se pro tento rok upnout misto volejbalu. Protoze nedokazu zit bez "toho". Po volejbale zbyla prilis velka dira. Potrebovala jsem neco, co ji aspon castecne zaplni. Snad jsem to konecne nasla. Sice jen castecne, ale aspon ze tak. Diky za tu prilezitost.
Žádné komentáře:
Okomentovat