Paradoxy

Už jsem se zmiňovala, že jsem si dnes kupovala nové tkaničky do pohorek. A hned naproti Hudy sportu jsem zamířila do zdravotních potřeb a koupila si gumové násady na berle... Trochu od zdi ke zdi...

Včera jsem jela na pohovor na Vinohrady. cesta tam mi trvala necelých 40 minut. Cesta zpátky asi tak podobně. Stihla jsem cestou vystřídat všechny dostupné dopravní prostředky. A vlastní pohovor trval něco málo déle než 15 minut... Trochu nepoměr...

A na závěr třešnička na dortu. Opravdu se nepovažuji za člověka, který se neobejde bez mobilního telefonu. Ať je to z mé strany potřeb volat a smskovat se škálou roztodivných lidí, či ze strany lidí, co shání mě. Zkrátka nejsem nějaký businessmen, co potřebuje být na telefonu 28 hodin denně... Jenže zrovna dnes mi měli volat z nemocnice. Hovor, který se v důležitosti vyšplhal v žebříčku tak vysoko, že jsem na něj měla i upomínku v mobilu! Jenže ouha, mobilní telefony nemají neomezenou kapacitu baterky. Žádná novinka. A tak se vám vybijí přesně v moment, kdy to nejméně potřebujete. To také není nic nového. Situace se v mém případě zkomplikovala tím, že ač doma bydlíme normálně čtyři plus pes a za normálních okolností se u nás vyskytují tři nabíječky, tak momentálně je doma se mnou tak možná pěkných pár plyšáků. Každý člen rodiny si zabalil nabíječku s sebou, nebo aspoň jsem žila v tom domnění poté, co jsem proštrachala všechny možné skrýše, kde by mohla být schovaná, dokonce jsem přebrala celý šuplík plný roztodivných šňůr a konektorů, člověk by se divil, k čemu která patří, tolik spotřebičů snad doma ani mít nemůžeme... Nicméně veškěrá snaha byla neúspěšná, a tak jsem jen s hrůzou pohlížela na displej, na kterém se čas od času rozsvítilo sténavé "battery low". Jistě, škemrala jsem u pár lidí, zda-li mi nepůjčí svůj přístroj. Jenže teleport na věci ještě nevynalezli, proto jsem křečovitě svírala skřížené prsty, ať mi Motol zavolá co nejdřív, než telefon zemře úplně. No, nebudu to protahovat, nakonec zavolali, já celou dobu trnula, kdy mi mobísek zdechne, ale přežil. Vše potřebné vím, s lehčím srdcem jsem ho nechala dál vybíjet. Na večer jsem měla domluvenou předávku nabíječky od jedné dobré duše. Starostliví a zvědaví rodičové psali z dovolené a představa že napíšu sms a při odesílání mi telefon umře? Ne, ani náhodou. Psala jsem tedy z internetu. Odpovědí mi přišlo: ,,...jukni k taťkovi za postel, jestli tam není..." Cože?!? Člověk se tu stresuje, hledá na všech možných místech jako cvok, a pak dostane instrukce hledat ZA POSTELÍ! Nemám slov... Hlavně že se teď teleon vesele nabíjí. Ačkoli je to vlastně jedno, teď už mě nikdo shánět nebude. Prostě zákon schválnosti, co dodat...