Šedá eminence

Tentokrát vám nepřináším žádný veselý příběh s velice inspirujícím neznámým hrdinou. Vlastně tak celkově nejsou teď příliš inspirativní podmínky. Venku je hnusně, dnes jen místo kapek pleskajících do okna poslouchám poryvy větru, který kymácí s korunami stromů přes ulici. A můj již několikátý den účasti v klubu "sedánek a lehánek" mi jaksi neumožňuje přílišný rozhled a kontakt s venkovním prostředím. Ale snažím se si moc nestěžovat. Pravda, z mého klubu "plavu a jezdím na kole" je teď už o úroveň nižší klub "sedánek a lehánek", ale představa, že níž už to snad nepůjde, mě drží nad vodou. Člověk by si měl říct, že se aspoň bude věnovat všem těm nedodělaným sedavým a lehavým aktivitám. Jak jsem si říkala v dobách nesčetných návalů povinné četby, jak to bude skvělé, jak si budu moct číst, co budu chtít. Samozřejmě, je to prima, ale asi jsem pro celé dny strávené vyvalováním se a de facto poleháváním, no, zkrátka jsem asi narostla tak nějak jinak. A tak člověk ztrácí čas zbytečným uvažováním nad tím, co dělat, i dkyž má tisíc věcí vymylených, tisíc věcí, které mlže dělat, ale samozřejmě že by raději dělat těch dalších tisíc jiných věcí, které ale dělat nemůže (protoje to uvažoání zbytečné), a proto veškěré myšlenkové pochody se otočí v kruhu a skončí opět u jedné z těch aktivit navrhivaných v začátku... Ba ne, musí se o vzt sportovně. Vždyť to se jen tak nepoštěstí sledovat kolotoč pracovního týdne z polohy ležmo. Spoluobyvatelé naší domácnosti volně přichází a odchází, občas se úspěně míjí, a tak se nejednou ustane, že se vidí večer a pak při troše štěstí opět večer... někteří přichází, když druzí jdou na kutě, jedni vstávají, když druzí ještě tlučou špačky... a uprostřed toho veho jsem teď já, chromajzna, se svým "prosím přineseš mi tohle" a !prosím, v pokoji má mu postele tohle, podáš mi to"... Hehe, u něčeho stačí lusknutí prstů, u něčeho lezení ve strži a hned člověk poklesne o významný stupínek v žebříčku samostatnosti. Na druhou stranu, celou věc lze otočit a pohlédnout na ní tak, že si to starání druhých člověk musí trochu užít. No uznejte, kdy vám někdo namydlí a vydrbe záda nebo bez okolků, únavička neúnavička, pohodné ležení nepohodlné ležení, uvolní pohovku, a jediné, co pro to vy uděláte, že se o berličkách octnete ve dveřích... Ne, kdepak, žádnou nemoc ani vylepšeninu chodícího aparátu si kvůli tomu, abyste tohle zažili, nepořizujte, zas až tak moc za to to nestojí... Ale pozorovat chod domácnosti z leže, jako takový nezávislý pozorovatel, jako čtvrtý člen, který tu ale de facto je jen jako šedá eminence (a nebo taky jako ten lazar, co prd může dělat) vám nabídne takový o trochu jiný rozměr. Zkrátka tu sice jsem, ale vlastně nejsem :)