Klauniáda

Dnes se mám dobře. Mám dobrou náladu. A nevím, jestli je to tím, že je venku pěkně. Nebo možná tím, že jsem se dobře vyspala. Nebo tím, že se velikost úhlu v ohnutí mého pravého kolene zvětšila o takových pět stupňů. Což vy si říkáte: ,,Hehe, to se teda překonala." Ale když pomalillinku krčíte a krčíte, vevnitř to pne tak, že se skoro bojíte, aby vám stehy pod náplastí (lidově, nebo možná kulantněji řečeno domácky, jim říkáme fousky) neprdly, a stále to jde a jde a pak už to teda nejde, ale stejně jsem svým naprosto exaktním okem usoudila, že dnes na otázku: ,,Tak co, jak je?" odpovídám: ,,Lepší!" Další věc, co může mít prsty v mém dnešním fajnovém rozpoložení je nezvyklá produktivita. Víte, člověk superman, kterému k nze přiděláte železnou kouli už je takový pomalejší superman, na tom se asi shodneme. No, a přesně tak si teď připadám. Respektive dnes právě mám pocit, že mi závaží jaksi ubylo. A nebo možná začínám mít roupy. Pravda, včera se mě do telefonu ptali tónem "ty-chudinko-naše", jestli to ještě bolí a já jsem mohla nešťastnicky kecat, ale co by mi to bylo platné. A tak jsem povídala jen: ,,Ne, už moc ne..." Jenže v tom je právě ten nejháčkovatější háček. Když nemůžete, ale tělo si říká, že už by trochu mohlo. A sluníčko jako y mě lákalo: ,,Pojď za mnou ven, je tu hezky, bude se ti tu líbt, no tak nelež furt doma a pojď se vyvětrat.." Jenže brachu, s prominutím, ale tobě se to sakra kecá! Ač tedy možná začnu i tak masíroat svaly na rukou a zítra třeba vyrazím! No a další věcí, která může mít co do činění s hodnocením dneška jako "dobrej den", jsou zase plány. Včera večer mě to zase všechno tak nabudilo, zase bych plánovala, co dál. Vlastně taková cesta kolem světa. Rakousko, Kanada, Francie nebo Švýcarsko a nebo možná již zmiňovaná Korsika, možná taky zase Kanada... víte, mám pocit, že bych si na to mohla udělat živnostenský lista založit si na tom business. Myslím, že by m to fakt šlo. Představovala bych si to tak, že by ke mně chodili lidé, co nemají do čeho píchnout, co jsou ukousaní nudou, co neví kam jet a co tam dělat, co mají příliš volného času...a tak... A já bych jim něco pěkně naplánovala. Nesměli by chodit s tím, abych jim pomohla s rozhodováním, to ani náhodou. Leda tak za pár let, až se v tomhle oboru trochu proškolím, zatím není moc na čem stavět... Jen bych se trochu obávala, že se samým tím vymýšlením programu pro ostatní bych se v lecjakém z nich shlédla, a tak bych chtěla taky takhle někam jet, něco začít dělat, něco se učit.. Na tom by bohužel asi můj business systém poněkud pokulhával... Ale stejně, to by byl job, všichni by byli spokojení, skoro bych na konec měla napsat takové to "and they lived happily ever after"! :)