Zase je krásně. Teda teď se zrovna přihnal šedý mrak, takže by člověk skoro řekl, že je hnusně, ale my, co jsme zdatní berlo-chodci a navíc ranní ptáčata, my už jsme si na zdravotní procházku vyšli! Jasně že když se člověk belhá pomalu k laviččce v parku a kolem něj sviští cyklisti, neví, jestli jim tiše závidět nebo je vzteky přetáhnout berlí. Ale byla jsem přející, a tak mi rodinky s dětmi ani nedělali vrásky na mém egu, když mě předjížděli. Jak jsem se tak vyhřívala na lavičce na sluníčku jako ještěrka s pochroumalnou nožkou, měla jsem nemálo jedinečných příležitostí buď přemýšet, nebo pozorovat kolemjdoucí. Sobota dopoledne, zářijový podzimní víkend v Praze, ledaskterá rodinka vyrazila vyvětrat děti do parku. A právě tady to všechno začalo. Člověk sedí, pozoruje, baví se a spřádá, eventuelně se pak baví tím, co spředl... Každopádně tento velice výstižný pojem nemám ze své hlavy, ale věřím, že kamarádka na něj nemá autorská práva, a tak odpustí, když vám do něj také trochu namočím nos, abyste ho znali, následně popřípadě mohli používat. Začneme hezky názorně. Už jste někdy pozorovali lidi a říkali si: ,,Hm, ti vypadají, jako by jeli z dovolené. I když ba ne, to by měli víc zavazadel, ta maminka vypadá, že je pěkná lejdyna, co si potrpí na pořádněj kufr plnej krámů..." A nebo něco jiného, zkrátka jakékoli vymýšlení si příběhů jiných kolemjdoucích, spolucestujících, spolubydlících... Jestli ano, gratuluji. Vámi prováděná činnost je totiž právě zmiňované spřádání. Může to být docela legrace, jen škoda, že neexistuje takové kukátko, kterým by se člověk mohl přesvědčit, jestli "vyvspřádal" správně či nikoli. Inu, seděla jsem si tak a spřádala, kolem chodili rodinky s dětičkami, maminky se špunty na odstrkovadle, kolem prošel i tatínek, co byl zřejmě vyslán na misi venčení dětí, zatímco mamina doma kmuchní obídek... Vyvspřádala jsem příběh rodinky s dvěma pubestento-adolescenty, kteří podle mě museli jít na rodinný oběd k babičce, jinak nevím, kam by si rodinka takhle úospolu vyšla... legrace byla s paní pejskařkou, která své psici Jessie vysvětlovala, že papírový pytlk na hovínka může tedy v hubě nést, ale jen nést, prý žádné trhání. A tak štěněcí Jessie hupky za roh za strom a už vesele porcovala papírový kartónek, psisko mazaný! Na onen strom přišly také vylézt dvě holčičky, k jedné z nich by se jako charakterový popis určitě v malé míře hodilo anglické "bossy", zaslechla jsem jen část jejich rozhovoru ve větvích, kdy se drala výš než ta druhá se slovy: ,,Tam můžou jen velitelé..!" Rozkošní byli i dva bráškové. Ten starší vyprávěl mladšímu dračák. Prý: ,,No a jaká můžu být postava?" ,, Počkej, nejdřív si vyber období, až pak postavu." ,, Hm, a kde to bylo takový to jak se vyráběly ty zbraně tam.." ,,Jo, myslíš středověk!" A prcek nadšeně: ,,Nooo!!" Ale abych se vůbec dostala k jádru mého psaní, k Bety a Molly, je skoro neuvěřitelné, jak inspirativní může být hodinka a půl v parku... Počkejte, ještě jednu historku si neodpustím, a pak už definitivní třešinka na dortu s Bety a Molly. Seděla jsem na lavičce, kolem nikde nikdo. Přišla skupinka pejskařů a jeden nabzený buldoček začal vesele hopkat kolem mě, že by si rád hrál. Očuchával berle, já trnula, kdy mi hupsne na nohu, a pak začal očmuchávat dudlík, který ležel vedle mě na lavičce. Asi ho tu někdo zapomněl, co já vím. Každopádně legrační bylo, když páníček svého hafíka starostlivým hlasem okřiknul, ať hlavně dudlík neolizuje a nečmuchá k němu. Toho, že v okolí široko daleko není mimča, které by si ho chtělo strčit do pusy a hlavně že JÁ ŽÁDNÉ MIMČO NEMÁM, toho si zkrátka jednoduše nevšiml...
A teď ta tečka na závěr. Na dědečkovi, co jde na procházku se svou vnučkou ještě není nic nebvyklého. Ani na psici Bety, co pobíhala ztřeštěně kolem. Tak pětileté děvčátko v růžové mikině, holčina docela od rány s pěkně prořízlou pusou, nevybitá a zvědavá. Betynka očmuchávala kdeco, holčička vždycky přiběhla, lácla ručkou psa po ocase se slovy: ,,Betyno jdeme!" A pak potrhle obě pobíhaly kolem. Chudák dědeček postrkoval kočárek. Dětský kočárek na panenky, co si holčička, jak jsem ze svého spřádání předpokládala, vydupala, že bez něj dnes ven nejde. (nebo aspoň u nás to tak asi bylo, že jsme si vydupaly, že panenka musí ven, a skončilo to za prvním rohem, kdy nás přestalo bavit kočárek tlačit, a tak po zbytek procházky se za jeho držadlem krčil chudák rodič...) Každopádně neobvyklostí tohoto kočárku byl jeho obsah. Jak jsem špatně spřádala! Kdepak panenka! V kočárku se vezl zakrslý králíček. Ouška mu koukala ven, vlastně tak čumáčkem čmuškal do vzduchu. Ušáček se jmenoval Molly. Vždycky, když její zvědavost začala přerůstat boky kočárku, dědeček pohoově zasáhl a velkou rukou drobečka pohladil, čímž naznačil, ať hezky zůstane hačat vevnitř. Holčička mezitím energicky pobíhala kolem. O pár laviček vedle seděly dvě maminky se svými ratolestmi, co se batolily kolem. Slova: ,,Hele králíček, tady v kočárku, koukej na ty ouška!" zapůsobila jako by maminky zvolaly: ,,Pojďte děti, přijel cirkus!" Špunti oblehli kočárek. A to holčička hnedka přestala nezbedně hupkat kolem a plácat Bety po zadku, ale důstojně stála vedle dědy a hrdě přihlížela, jak se dětičky a ostatní kolemjdoucí, trochu jako v cirkuse, kochají a rozplývají nad ušáčkem v kočárku. Jojo, člověk by byl zase dítě, když to takhle vidí. Je to legrace, jak je na tom světě hezky...
Žádné komentáře:
Okomentovat