,,Co všechno člověk musí udělat, když chce běžet maraton? Nic zvláštního. Dostat se do dobré kondice? Naběhat desítky či píše stovky kilometrů? Pořídit si kvalitní výbavu? Ano, to všechno pomůže, ale neneí to to nejdůležitější. Hlavní je se rozhodnout. Chci běžet! "
(Miloš Škorpil, Jak uběhnout maraton za 100 dní)
Vlastně jsem namátkou otevřela knihu a hned na první stránce stály tyto řádky. Nejen že mě okamžitě přesvědčily o tom, že si knihu mám půjčit, ale navíc se ve mě hnuly emoce do té míry, že se s vámi musím podělit. Pravda, ten chlap je trochu cvok. Nebo tedy aspoň pro mě je 1368 km za 16 dní šílenost, stejně tak jako jeho běh bez zastavení a to hezky z Prahy až na Sněžku. Lidi, ten chlap je blázen, to přece není možný! Na druhou stranu ale mi to přijde skvělý. Prostě to chce běžet. Ti, co si běhání zamilovali budou vědět o pocitu naprosté svobody, když klušete někde loukou, o spokojenoti těla, když dřete do kopce, o euforii a spokojenosti sám se sebou a se světem, když doběhnete... Běh je dokonalý pohyb a nechápu, jak jsem ho mohla nemít ráda...
Víte, ani sama moc nevím, kde se vzalo to rozhodnutí, ale od určité doby jsem trochu jako Forest Gump... Tedy, teď moc ne, ale za pár měsíců už přestanu své plány jen teoreticky kreslit na papír a vymýšlet, jestli je opravdu vhodné, abych dle vzoru snídaně vytrvalců snídala 200g müsli... Jak mi vždycky říkali - chce to mít plán. A věřte, že teď mám takového času, že bych mohla plánovat ještě dalším třem lidem. Jo, je to zvláštní, ale mám čas. Tak zvláštní, že je mi to skoro nepříjemné. A tak mi pak, když sedím sklíčeně nad knihou o běhání, říkají, že vypadám jako hromádka neštěstí. Pardon za trudomyslnost, ale víte, běh je takový skvělý čistič filtru. Když neběhám, zanáší se... Když běhám, krásně filtruje. No, a protože teď mám spoustu času na teoretické ladění výbavy, to teprve uvidíte čóro móro, až se zase moje mašinka dá do pohybu!
Žádné komentáře:
Okomentovat