Ňuňuňu, pod okny máme ňuňánky

Sedím a popíjím čaj. Občas mi na obrazovce počítače zabliká zpráva, tak odpovím. Venku už je tma, přes světlo lampičky ani nevidím na světlo pouliční lampy, co stojí pod oknem. Otevřeným oknem do pokoje fouká večerní vítr, už docela chladný na to, že je začátek září. Vlastně je to na palici, je 6.září a hlásili přízemní mrazíky. Ale co, my, co jsme v teple postýlky, pod peřinou, nám je dobře. V bytě je ticho, jen ťukání do klávesnice zní čtyřmi stěnami místnosti. Nikdo tu není. A teď se určitě ptáte, že nemám doma žádnu party, viďte. Každého "volného bytu" se přece mu sí řádně využít,ne.. Abych pravdu řekla, tak ne. Pravda tentokrát to není ani tak o tom, že by mě honily samotářské myšlenky, jako spíš o potenciálních účastnících takového dýchánku. Avšak o tom zase jindy, to je jiná povídačka a dá se říct, že možná až moc "intimčo". Každopádně, když si tu tak vysedávám jako na trůně, ticho pondělního večera prořízlo ňuňavé: ,,No pojď zlatíčko, ty prdelko moje!" Věřím, že ten, kdo neví, by teďvalil bulvy a možná šel vyhlédnout z okna. My, zanlí, my, také pejskaři, kteří se této dámě snaží vyhnout stůj, co stůj, víme. Korpulentní panička venčí svého bílého načesaného hafíka Adélku. Ne, opravdu nepotřebuji, aby mi někdo jako ona říkala miláčku, ne opravdu mě nezajímá, jak si narazila kostrč a syn jí musel chodit nakupovat a ne, ani našeho Sama nezajímá její šišlavé lichocení" ,,Ňo ti ši kjášnéééj!" Dobrá, člověk si to tak sesumíruje a vyjde mu z toho, že madam je trochu churavá na hlavu a poněkud "in love" do svého psíka. Jenže když jsem jednou u metra potkala tuto ženštinu ve společnosti dvou kamarádek, kterým pes nepes, lidé nelidé říkala prdelky a miláčkové, řekla jsem si, že to s ní, chuděrou, asi vážně není "oukej". Nebo se třeba jen cítí osaměle, tak si povídá s chlupatou fifi Adélkou. Nevím, ale jaké štěstí, že Adélka neumí mluvit a nemyslí nahlas... Pravda, pohádky jsou prima, ale teď sem Zlatovlásku netahejme, nedopado by to dobře. Jo, uznávám, ta dáma je asi chudák, ale i tak i přes věškerou mou mírumilovnost a laskavost se v momentě, kdy slyším za rohem ňuňavé: ,,Ńo pojď honem, prdelko, no poběž domů!" , otáčím zády a zdraháme se Samem na opačnou stranu...