Nebojí se jen blázni!
Bílá postel, bílý nemocniční náramek, výhled na lampami osvětlenou ulici, milá spolubydlící a nesmírně ochotné sestřičky. Ještě včera jsem mohla po pokoji šmajdat, jak jen se mi chtělo. A dnes už jen na lůžku v pozici „prosím podáš mi támhleto“. Kdepak, člověk si ty pravé hodnoty uvědomuje, až když jde do tuhého, když je ztrácí. Jako třeba mě teď zatraceně dochází, jak špatně se píše s kanylou v ruce… Ba ne, to je to poslední. Nohu mám jako bakuli ze solárka, ale překřižme prstíky a řekněme si takové to „and everything´s gonna be all right“… To nejhorší je snad za mnou. I když možná ne to nejhorší, ale rozhodně to, čeho jsem se nejvíc bála… Nejistota, s jakou vás s okřížkovaným kolenem naloží a vezou na sál bez jednoznačného rozhodnutí, co s vámi vlastně bude. Ne, jistě že jsem věděla, do čeho jdu, ale nikdo mi nedovedl říct, jestli budu běhat jak srnka a kdy. Ostatně ani teď to stále nevím, pan doktor dorazí až zítra. Ale aspoň už dnes nesdílím postel s podivnými obavami a strachem. Že jsem jako malá holka? Že o nic přece nešlo? Že jsou lidé, kteří na sále byli třeba i víc než 3 hodiny? NO A CO! Nehledě na to, že nebojí se jen blázni! (hehe, tento výrok nemám ze své hlavy, ač ho mile ráda používám)…Jo, a poznámka na okraj, vážně tohle všechno nepíšu proto, abyste mě litovali a říkali mi, jaká jsem chudinka a smolař. Jediné, co chci, je podpora. Podpora, kterou zatím mám. A jsem za ní vděčná.
Plány
Tak tu také při jedné z mých návštěv padlo slovo „plány“. Říkala jsem něco ve smyslu, že nemám na nejbližší dobu žádné plány, Ano, myslela jsem to ve smyslu pochodových nebo sportovní cvičení, kterými mi na nadcházejících pár týdnů bude leda tak lemrapřesun mezi obývákem a pokojem… Ale vzít to kolem a kolem, muselo mé „nemám žádné plány“ zní to opravdu směšně. Obzvlášť když jsem rodiče nedávno seznámila s plánem studia na Korsice, eventuálně v Grenoblu, v Kanadě nebo možná úplně někde jinde, když jim o pár dní před tím byl předložen k schválení návrh, že bych někdy vyrazila pracovně třeba na Vancouver. Nebo že bych na magistra studovala bilingvní překlad, což by tedy znamenalo naučit se ještě jeden jazyk na úroveň C1. Nebo vize maratonu, Krále Šumavy a orienťáku vůbec. Nebo už vůbec má vysokoškolská studia, do kterých se vrhám po hlavě hned v říjnu a to hned dvěma rourami tobogánu. No, a když to všechno člověk poslouchá a takhle si to napíše, nedá se říct, že bych NEMĚLA plány…:) Možná skoro naopak… Že bychom opět mířili do obdobného stádia „nestíhám alias chci stíhat vše a ještě tisíc dalších nových věcí, co mi přijdou zajímavé“? Asi jo. Jo, asi mě budete mít za cvoka. Věřte, už jsem si zvykla. Navíc, upřímně řečeno, vyhovuje mi to tak. Trochu jako workoholik, trochu asi jako neurotik, trochu jako magor, trochu jako závislák na pohybu, trochu jako záletník, co by furt někam razil a trochu prostě jako já…ale vím o způsobu, o kterém se tvrdí, že z těchhle móresů léčí… Ale nechám si ho pro sebe, nemusíte vědět všechno :)
Bílá postel, bílý nemocniční náramek, výhled na lampami osvětlenou ulici, milá spolubydlící a nesmírně ochotné sestřičky. Ještě včera jsem mohla po pokoji šmajdat, jak jen se mi chtělo. A dnes už jen na lůžku v pozici „prosím podáš mi támhleto“. Kdepak, člověk si ty pravé hodnoty uvědomuje, až když jde do tuhého, když je ztrácí. Jako třeba mě teď zatraceně dochází, jak špatně se píše s kanylou v ruce… Ba ne, to je to poslední. Nohu mám jako bakuli ze solárka, ale překřižme prstíky a řekněme si takové to „and everything´s gonna be all right“… To nejhorší je snad za mnou. I když možná ne to nejhorší, ale rozhodně to, čeho jsem se nejvíc bála… Nejistota, s jakou vás s okřížkovaným kolenem naloží a vezou na sál bez jednoznačného rozhodnutí, co s vámi vlastně bude. Ne, jistě že jsem věděla, do čeho jdu, ale nikdo mi nedovedl říct, jestli budu běhat jak srnka a kdy. Ostatně ani teď to stále nevím, pan doktor dorazí až zítra. Ale aspoň už dnes nesdílím postel s podivnými obavami a strachem. Že jsem jako malá holka? Že o nic přece nešlo? Že jsou lidé, kteří na sále byli třeba i víc než 3 hodiny? NO A CO! Nehledě na to, že nebojí se jen blázni! (hehe, tento výrok nemám ze své hlavy, ač ho mile ráda používám)…Jo, a poznámka na okraj, vážně tohle všechno nepíšu proto, abyste mě litovali a říkali mi, jaká jsem chudinka a smolař. Jediné, co chci, je podpora. Podpora, kterou zatím mám. A jsem za ní vděčná.
Plány
Tak tu také při jedné z mých návštěv padlo slovo „plány“. Říkala jsem něco ve smyslu, že nemám na nejbližší dobu žádné plány, Ano, myslela jsem to ve smyslu pochodových nebo sportovní cvičení, kterými mi na nadcházejících pár týdnů bude leda tak lemrapřesun mezi obývákem a pokojem… Ale vzít to kolem a kolem, muselo mé „nemám žádné plány“ zní to opravdu směšně. Obzvlášť když jsem rodiče nedávno seznámila s plánem studia na Korsice, eventuálně v Grenoblu, v Kanadě nebo možná úplně někde jinde, když jim o pár dní před tím byl předložen k schválení návrh, že bych někdy vyrazila pracovně třeba na Vancouver. Nebo že bych na magistra studovala bilingvní překlad, což by tedy znamenalo naučit se ještě jeden jazyk na úroveň C1. Nebo vize maratonu, Krále Šumavy a orienťáku vůbec. Nebo už vůbec má vysokoškolská studia, do kterých se vrhám po hlavě hned v říjnu a to hned dvěma rourami tobogánu. No, a když to všechno člověk poslouchá a takhle si to napíše, nedá se říct, že bych NEMĚLA plány…:) Možná skoro naopak… Že bychom opět mířili do obdobného stádia „nestíhám alias chci stíhat vše a ještě tisíc dalších nových věcí, co mi přijdou zajímavé“? Asi jo. Jo, asi mě budete mít za cvoka. Věřte, už jsem si zvykla. Navíc, upřímně řečeno, vyhovuje mi to tak. Trochu jako workoholik, trochu asi jako neurotik, trochu jako magor, trochu jako závislák na pohybu, trochu jako záletník, co by furt někam razil a trochu prostě jako já…ale vím o způsobu, o kterém se tvrdí, že z těchhle móresů léčí… Ale nechám si ho pro sebe, nemusíte vědět všechno :)
Žádné komentáře:
Okomentovat