Čekala jsem na autobus, zastávka byla plná lidí. Zrovna jsem byla v hlubokém zamyšlení nad tím, proč chlapeček vedle mě dostal od maminky tak vynadáno, když si to mezi lidmi svižným krokem vozík nevozík přištrádovala paní pošťačka. Korespondence roznesena, kolečka drnčela po chodníků a lidé uskakovali z cesty. Jinak by totiž s rázností dámy vyvázli minimálně s přejetou špičkou nových polobotek. Inu dobře, někdo se loudá a někdo naopak chodí energicky. Co však přilákalo mou pozornost byl papírový tácek, který držela paní v ruce. Netvrdím, že šlo o elegantní hmat, ale jakž takž esteticky přidržovala dortík na tácku. Byl to větrník. A pořádně nešizený, tedy alespoň co se velikosti týče. Chuťově pravděpodobně také, protože podívaná, která se mi naskytla v následujících dvou minutách (ze čtyř minut celkového čekání). Bylo půl čtvrté, takže dejme tomu čas na svačinu. A zajisté není nad to udělat si dobře a osladit si život. Nebo aspoň tak naše hlavní hrdinka asi uvažovala, když 
si přikvačila se gigantickým větrníkem na tácku. Ležérně se opřela o zaparkovaný vozík, ve kterém se povalovaly už jen asi tři obálky, pravděpodobně typu "adresát nezastižen", kdo ví. Když byla zaujata svačinová pozice, nezbývalo než jít na věc. Mohutným hryzancem zanořila zubiska nejprve do cukrové glazury, pak do těsta a nakonec to hustého žlutého máslového krému. Zmáčknutím jedné strany se korpusy na straně opačné oddálily a vnitřek se hrnul ven. Našlehaná hmota vylézala na tácek, a tak dáma pohotově a lačně větrník obrátila a aby ani kapička krému nebyla nazmar, olízla hezky po celém obvdu všechen vymáčknutý krém. A pak zvesela pokračovala v porcování své svačinky. Zbytek lidí na zastávce už netrpělivě vyhlížel autobus, kterému nabíhaly první minuty zpoždění, ale dáma nevzrušeně a soustředěně oblizovala krém a ukusovala ze zákusku. Nevím na kolik kousanců by si s takovou porcí poradil obyčejný člověk, ale nedivila bych se, kdyby tato paní byla přebornice v porcování giga větrníků na čas. za ty dvě minuty ho měla v sobě celý, stačila se ještě oblíznout a pozor, na papírovém tácku ani kapka krému, nic nevyhazujeme, jaká škoda! Hlavně toho krému, ostatní se přece oželí, ale nadýchaná žluťoučká slaďoučká hmotička, doslova pošušňáníčko! ... Stála jsem a pozorovala ji. Krémy nepatří mezi mlsky, které mě dostanou do kolen, a tak jsem to brala s rezervou, každý má rád něco jiného. A když bychom k tomu přič
etli můj vztah k máslu, oleji a tuku, sečteno a podtrženo, neváhala jsem ani vteřinu, jestli ji požádám, jestli by mi nedala kousnout. Faktem bohužel bylo, že způsob, jakým se tahle dravá dáma futrovala svou denní dávkou sladkého pro život, ve mě neevokoval příliš příjemné pocity. Lačně napádlovala mohutným jazykem ultra porci krému a s celou hroudou náplně pak mířila přímo k chuťovým pohárkům. Jistě, pro někoho kouzlus mňamózus, ale mě v ten moment vytanula na mysl jen jediná otázka: ,,To je jablko o tolik méně chutné?"
si přikvačila se gigantickým větrníkem na tácku. Ležérně se opřela o zaparkovaný vozík, ve kterém se povalovaly už jen asi tři obálky, pravděpodobně typu "adresát nezastižen", kdo ví. Když byla zaujata svačinová pozice, nezbývalo než jít na věc. Mohutným hryzancem zanořila zubiska nejprve do cukrové glazury, pak do těsta a nakonec to hustého žlutého máslového krému. Zmáčknutím jedné strany se korpusy na straně opačné oddálily a vnitřek se hrnul ven. Našlehaná hmota vylézala na tácek, a tak dáma pohotově a lačně větrník obrátila a aby ani kapička krému nebyla nazmar, olízla hezky po celém obvdu všechen vymáčknutý krém. A pak zvesela pokračovala v porcování své svačinky. Zbytek lidí na zastávce už netrpělivě vyhlížel autobus, kterému nabíhaly první minuty zpoždění, ale dáma nevzrušeně a soustředěně oblizovala krém a ukusovala ze zákusku. Nevím na kolik kousanců by si s takovou porcí poradil obyčejný člověk, ale nedivila bych se, kdyby tato paní byla přebornice v porcování giga větrníků na čas. za ty dvě minuty ho měla v sobě celý, stačila se ještě oblíznout a pozor, na papírovém tácku ani kapka krému, nic nevyhazujeme, jaká škoda! Hlavně toho krému, ostatní se přece oželí, ale nadýchaná žluťoučká slaďoučká hmotička, doslova pošušňáníčko! ... Stála jsem a pozorovala ji. Krémy nepatří mezi mlsky, které mě dostanou do kolen, a tak jsem to brala s rezervou, každý má rád něco jiného. A když bychom k tomu přič
etli můj vztah k máslu, oleji a tuku, sečteno a podtrženo, neváhala jsem ani vteřinu, jestli ji požádám, jestli by mi nedala kousnout. Faktem bohužel bylo, že způsob, jakým se tahle dravá dáma futrovala svou denní dávkou sladkého pro život, ve mě neevokoval příliš příjemné pocity. Lačně napádlovala mohutným jazykem ultra porci krému a s celou hroudou náplně pak mířila přímo k chuťovým pohárkům. Jistě, pro někoho kouzlus mňamózus, ale mě v ten moment vytanula na mysl jen jediná otázka: ,,To je jablko o tolik méně chutné?"
Žádné komentáře:
Okomentovat