Sedmá

Vstup do sestřina pokoje pro ní byl vždycky tak troch tabu. Již tehdy zvědavě nakukovala škvírou v pootevřených dveřích. Na stole se jí válela sada barevných pastelek libovolně rozházených po odstřižcích novinového papíru. Hromady počmáraných papírů zmuchlaných do kuličky vytvářely legrační pyramidu. Stačilo by jen šťouchnout a celá věž by spadla jako domeček z karet. Ujistila se, že v chodbě nikdo není, a opatrně vklouzla dovnitř. Zkoumavým pohledem si prohlížela místnost. Sestřin pracovní stůl na ni působil jako magnet. Všechny ta změť papírů popsaných známým písmem. Některé byly plné škrtanců, jiné se již pyšnily úhlednými odstavci. A uprostřed toho všeho ležel blok, jehož první stránka představovala bludiště laikovi nepochopitelných poznámek. Co jí však zaujalo mnohem víc byl podivný předmět a lahvička s černým uzávěrem a temně modrou tekutinou uvnitř.
Tenkrát to pro ni bylo něco tak nového, vždyť doposud znala jen své dřevěné barvičky, co jí dávala paní učitelka na kreslení. Proto se nemohla dočkat než zasedne do školní lavice a svým prvním perem začne čarovat oblé tvary písmena A. Vlastně pak bylo jen otázkou času, kdy večery jejího tajného psaní pod peřinou za svitu baterky našly své místo na denním pořádku.
Když se nad tím teď zamýšlela, musela se pousmát. Bylo to tak dávno, ale stejně se cítila, jako by krasopisné pasáže psala včera. Jak na ně tehdy byla hrdá! Ba i teď je, proto je má všechny pečlivě schované. Jednou to bude poklad, její tajemství, jenž bude jednou třeba odhaleno jejím vnoučatům.
Vzhlédla od papíru a podívala se na polici. Šest, už jich tam bylo šest. A každá jiná, v jiné vazbě, jinak tlustá, psané různými inkousty různých barev. Prstem přejela jejich hřbet. Na bříšku ukazováčku jí zůstala vrstvička prachu. Povzdechla si. Jako by každé zrníčko prachu představovalo zlomek jejího dosavadního života. Ne, přece to nemohlo utéct tak rychle? Cítila se být stále tou malou holčičkou, které maminka při vaření kuchyni vyloží na stůl pastelky a bílý karton a pobízí ji, ať jí něco pěkného namaluje. Nebo tou okolím ukřivděnou slečnou, co si těsnopisem píše do deníku zážitky z první hodiny tanečních. Či snad starostlivou maminkou, co zaznamenává první krůčky svého děcka. Vlastně i éra čtení pohádek na dobrou noc jejím vnoučatům už byla tatam… Čas je jako zrnka prachu. Tiše plyne, plachtí v prostoru pak se usadí. Vrstvička na vrstvičku, a i když jednou za čas na něj vezmeme prachovku, ty spodní vrstvy zůstanou už minulostí načichlé a prach v nich zarytý, jako jsou zapsána vyprávění ve tváři moudrých starců…
Vrásky na ruce jí připomínaly hory. Strmá stoupání a prudké sešupy zpět dolů do údolí. Jako by se vrcholky od propadlých údolí rok od roku vzdalovaly. Ale tak to na světě chodí. Namočila pero do inkoustu a začala psát další odstavec. Hrot škrábal do papíru a navozoval atmosféru písařské dílny. Pečlivě vážila slova, i když byla v podstatě profík. Jako by chtěla mít jistotu, že nic nevynechá, že neudělá chybu. Starostlivost a péče už jí zůstanou. Už je pozdě na to se měnit. A vlastně, proč by měla?
Z klidného rozjímání ji vyrušilo zaklepání na dveře. „Babi?“ Otočila se a v pootevřených dveřích spatřila usměvavou malou slečnu. S důkladnou péčí držela na podnosu velký dort s hořícími svíčkami… Odložila pero, naposledy se podívala na poslední stranu, zavřela knihu a postavila ji do poličky vedle ostatních…

(25.3.2010)