Melounové orgie

Meloun k létu zkrátka patří. Snad je to nostalgie z dětství, snad vzpomínky na cesty autem, kde jsme celý ho celý dlabaly lžící, snad chuť na letní party drink s dužinou zabijácky nacucanou sangrií. Tohle když se sejde s akcí, kilo za čtyři koruny, no nekupte to, zvlášť vy, co jste z táborů vycvičení jít po akcích! Nahnuly jsme se do krabic se zelenými žulvami a snažily se vybrat "nějaký ten menší kus". Zakrátko už jsme, spolu s další zásobou ovoce, kvačily regály k pokladně s šestikilovou zelenou šiškou. Směšný nákup, šestikilový meloun, dva banány, blumy, hruškový mošt... Pravda, zrovna úplně letní počasí nebylo, vlastně jen co jsme se prskly na deku, zatáhlo se a skoro to vypadlo, že i sprchne, nicméně nic nám nezabránilo v našem melounovém piknikování. Podotýkám, byly jsme dvě. Meloun měl 6kg. Šest. Nepočítala jsem kolik metrů se nazvedala ruka se lžící od melounové misky a až do pusy. Co můžu ale směle potvrdit, že meloun vás zavodní jako nikdy! První půlku jsme udolaly, zbytek druhé máme doma v lednici, ale věřím, že klidně 3kg melouna jsem spásla. Po pravdě, cítila jsem se jako bych snědla kilo třeba deset. Totálně nafutrovaná až po strop jsem ležela na dece a tak tak oddechovala. Skutečně jsem si dala do těla, ani ne tak na těch inlinech, jako spíš při souboji s melounem...Ale byl vynikající!

Nebyly bychom to ale my, kdyby se příběh obešel bez veselé zápletky. Zpětně vzpomínám na Dřevěnice a na dědův skvělý ovocný salát, nezapomenutelná hitorka! Všechna ta skvěle zdravá vláknina, co jsme v něm spořádaly, nám zrychlila krok, že... Člověk ovoco-zelenino-vločko-každoděňo-žravý by se strávením, dle mých původních přdpokaldů, neměl mít problém. Zdáví klame... Snad jen že si teď chvilku dám od melounu pauzu...:)

Žluté tričko a jahody

Pohupuju se v křesle, nožku přes nožku na podnožce, nas stole se povaluje průvoce po Provence. Otevřenými balkonovými dveřmi proudí čerstvý vzduch, venku je po dešti. Nebo ještě prší? Můj sourozenec dudek ještě spí, ostatně nic překvapivého, vždyť je teprve půl desáté... Po dlouhé době jsem otevřela složku "music" a zapnula repráčky. Jsem skoro nesvá z toho, že nemusím nic dělat. Že můžu jen tak sedět a něco si ťupat do počítače. Najednou mám čas na všechno, co jsem odsouvala, co mělo nálepku "až budu mít čas", jenže jak jsem vykulená, že už jsem tu cílovou pásku přetrhla, úplně jsem z toho všeho zapomněla, co všechno jsem to vlastně chtěla. Tak vám místo toho povím veselou historku. Ne každý zná můj šatník, ale třeba si vzpomenete na mé žluté tričko s dlouhým rukávem. Pravda, kromě toho, že je moje na něm není nic neobvyklého. Tak jsem si jednou vykračovala na metro vyfintěná právě v něm a zabraná do psaní smsky jsem si zpočátku nevšimla, že se mnou drží krok asi třináctileté slečna. Měla růžové tričko. Periferně jsem cítila její pohled. Vzhlédla jsem od displeje svého skvělého ultra-trvanlivě-nabitelného (krásných celých cca 30 hodin) telefonu, ale než jsem stačila cokoli říct, slečna se ujala slova.
,, Máte hezký tričko." povídá. Zarazilo mě to, běžně mě lidé na ulici nechválí. Pousmála jsem se, poděkovala jí a myslela si, že tím náhodný rozhovor končí. Samá voda!
,, Kde jste ho koupila?" vyptávala se zvídavě. Zřejmě nezáludně zamýšlená otázka měla zludně vypadající odpověď, ačkoli úmysl to rozhodně nebyl. Skutečně jsem nevěděla, protože tričko byl dárek. Na druhou stranu jsem si řekla, že když ji vyšlu do jakéhokoli obchodu, minimálně podobné tričko určitě sežene. Tím však moje módní poradenství stále nekončilo.
,, Jo, a hezky voníte." Další kompliment, ojojoj... Zase jsem slušně poděkovala a musela jsem se smát. To opravdu působím tak autoritativně, že mi vyká jako by mě brala za vzor? A na závěr této podivné konverzace jsem se ještě dozvěděla, že jde koupit jahody, což bylo trochu zvláštní, vzhedem k tomu, že bylo pul desáté a měla by být ve škole. Pak se ještě ptala, kam jedu, ale moje cílová destinace pro ni zřejmě nepředstavovala lukrativní cíl, protože mi popřála, ať se mám hezky, rozloučila se (jak jinak než na shledanou) a odběhla. Hezké, že?

Zelená

Vzpomněla jsem si na období, kdy jsme všichni měli nejoblíbenější barvu modrou. Jen jsem už zapomněla, kdy nás to přešlo a kdy jsme už vyrostli z "oblíbených" barev a začali dospělácky říkat "barva, kterou mám ráda". Každopádně se teď nemusím ani hnout z postele se zeleným povlecčením, abych jen ve svém dohledu našla zelený župan s obláčky, zelenou mikinu, želvičkové zelené náušnice, zelenou tašku, zelené tílko "Zn. nemám čas, ale všechno stíhám, už 20 let a hodlám tak pokračovat dál", ze skříně prosvítá zelená bunda, pod kterou na ramínku visí zelená vesta... Asi by se mi někomu těžko namlouvalo, že zelenou nemám ráda. A nejsou to tentokrát žádné králičí móresy, to, že brokolice, salát, okurka, paprika nebo cuketa jsou zelené, je více méně shoda náhod. Tak když jsem se celá zelená proklikala do slavného sisu a v kolonce "splněno" viděla zeleně odšktrnutý sloupeček předmětů, euforie a nadšení nemělo mezí. Podívejte se totiž do diáře, vždyť je teprve 11. června a já už si můžu začít balit svůj prázninový kufřík. Kdepak, to chce odměnu. Pořádnou. Zaslouženou. Myslím, že jsem si tehdy k obědu udělala cuketu, brokolici a a salát s avokádem.

Jezdím! A bez nehod!

V Austrálii je prý jeden úsek silnice dlouhý skoro padesát kilometrů neustále rovina. Stačí dát cihlu na pedál volant zajistit řetězem a můžete si dát nohy z okýnka nebo si schrupnout. Zní to báječně, ale realita zní trochu nudně. Minimálně jestli jste tak vášniví řidiči jako já. A věřte, nasazuju laťku pěkně vysoko! Taťka na sedadle spolujezdce sice bez obalu konstatoval, že jezdím jako šílenec, ale do auta se mnou i tak příště sedl. Z toho soudím, že to zas takový průšvih není. Je to zvláštní pocit, když si člověk připustí, že má moc nad vozem, nad takovým kolosem, a jediným pohybem volantu si ho nasměruje kamkoli podle sebe. Vlastně už jen s onou kartičkou si člověk připadá tak nějak dospěleji, i když pak sedne za volant, je pěkná poseroutka. Pak si poprvé vyzkouší parkování a věřte, že někteří jsou vskutku mistři na přesnost, troufám si říct, že dělicí čára tehdy procházela prostředkem auta na milimetr přesně! Člověk se zařekne, že se bojí předjíždět a šine si to pomalu v lévém pruhu, jenže hlemýžď před vámi je neuvěřitelně rozčilující objekt a tak obavy stranou, pedál na zem a protáhneme ručičku na tachometru a sousedova ulita se vzdaluje ve zpětném zrcátku (mimochodem, zrcátka jsou moc chytrá udělátka, pracuji na tom, abych se s nimi naučila zacházet a používala je..). Do zatáček sice najíždím "jak kdybych jezdila s autobusem", ze zavařovacích sklenic navršených v kufru jsem málem udělala sklárnu, ale kdo by to byl řekl, že "ten vůz bude tak řezat zatáčky". Kdepak, v autoškole mi sice říkali, že mě bude omlouvat, že jsem ženská a navíc blondýna, ale na to nehraju. Pocit, když vám taťka hodí klíčky a k obědu si dá pivo se slovy: ,,Vždyť já tu mám řidiče!", stojí za to!

Růžový obláček

Neumím lhát. Možná proto mi nikdy nikdo moc nenaletěl na aprílové vtípky. A tak jsem je přestala dělat. Teď si akorát lidé střílí ze mě, to jsem to vyhrála! Ale kdo ví, třeba se bude letos všechn jinak. Upřímně řečeno bych se asi ničemu nedivila. Poté, co za věci za poslední měsíc až dva zpět udělaly kotrmelec, ze kterého bych dostala na tělocviku určitě jedničku s hvězdičkou, i když mě profesorka neměla ráda a jedničky s hvězdičkou nedávala. Tak rychlý obrat, chvilku jsem byla vzhůru nohama, zmatená, viset hlavou dolů mi nedělá dobře, proto jsem ostatně nesnášela hrazdu a výmyk a gymnastiku vůbec. Brr, to je úleva vědět, že už nidky víc! Teď už jsem zase hezky po směru, jen možná stále trochu v letu, místy ne úplně nohama nahoře, trochu se vznáším, plachtím, pluju. Všechno je pod kontrolou a to co není, nevadí... Hlavně že už nikam nepadám, naopak si říkám, jestli ten výstřel z praku nebyl skoro až moc, že bych možná snesla o trošičku zvolnit, že nahoru frčím nějak rychle. Chvilkami se zdá, že už už brzdíme, ale pak se ukáže, že to bylo stejně jen mezipřistáníčko, že ještě letíme dál, výš a výš... Sedím na velkém, nadýchaném obláčku. Je celý růžový a načechraný jako cukrová vata. Měkoučký a pohodlný, sladký a je mi na něm dobře. Už nechci žádné temné propasti a neznámé bezedné hlubiny plné nejistot. Vlastně jsem netušila, že cukrová vata mlže být tak dobrá... :)

Comeback u kafe

V neděli se u nás na kafe stavila babička. K mnoha přístrojům a spotřebičům totiž v naší domácnosti přibyl ještě presovač. A tak se frekvence mamčiných návštěv "tchibíčka" lehce snížila a zpod dveří našeho bytu se občas line neodolatelná kávová vůně, přesně jak tomu bylo v jedné reklamě, kde se škvírkou nad prahem plížil voňavý obláček. Háček tohoto přístoje spočívá v jeho nabíjení. Kapsle, jak jsem se dozvěděla, že se říká podivnému barevnému předmětu, který se asi tři dny válel na kuchňské lince a sypal se z něj tmavý nadrcený prášek, si totiž jen tak někde nepořídíte. Proto se ten "největší kofeinový závislák" z naší rodiny, tatínek, který kávu pije ještě méně často než zřídkakdy, a to pouze ledovou a vylepšenou dostatečnou dávkou cukru, aby se trochu utlumila ta kávová chuť, vydal na výzvědy do jedné luxusní pražské uličky s jednou luxusní pražskou kavárnou a obchůdkem. Mise splněna, od té doby máme barevnou kazetu plnou kávových kapslí asi čtvnácti různých druhů kafat. A jako bonus, bednu a od každého druhu deset navíc. Celkem to vychází na něco kolem stovky kafíček, takže ospalost členy naší rodiny trápit nemusí. Či spíš nemusela by... Každopádně historka s naším novým coffee-friend je jen tak na okraj. Hlavní roli má babička, která poté, co se mamka chlubila mou pisálkovskou žurnalistickou prvotinou, podotkla, že se občas koukne sem, na "ten tvůj blog", a že prý "teda moc nepíšu"... Na to nezbývalo než trochu s ostudou souhlasit. Samozřejmě, že jsem dodala patřičné argumenty, asi víc pro svoji vlastní obhajobu než pro ospravednění se před okolím. Že mám spoustu psaní do školy, do redakce, že není čas a kdesi cosi. Z jednoho konce je to pravda. Žádná tvůrčí krize, témata by byla, zvlášť poslední dobou, kdy se se mnou svět otočil trochu naruby.. Jen ten čas, v tom se toho moc nezměnilo, ostatně jak se tak znám, ani nezmění. Každopádně stejně si říkám, jestli to není škoda... Je. Respektive by byla, ale zachraňuju situaci - beru si k srdci babiččina slova a souhlasné pohledy ostatních, kteří se k jejímu konstatování jen tiše přidali, a píšu. Když jsem z posledních sil dopsala seminárku, když jsem konečně prohlásila reportáž za hotovou, když jsem doupravila články zaslané ke zpracování, dolehlo na mě vyčerpání a pocit, že "teď na chvíli nechci písmenka ani vidět".. Jenže holka, to sis vybrala špatnou školu! Nehledě na to, není pisálkovství náhodou to, co budeš jendou třeba dělat? :)

Pojďte se hecnout a Fofrem Na Maraton!

„Ve čtyřiceti se zbláznit, najednou začít běhat a sestavit tým na štafetu. Nechat se takhle ukecat může vážně jenom šílenec!“ se smíchy komentují své sportovní rozhodnutí. Je půl páté. Před hlavní bránou obory Hvězda se srotila skupinka deseti lidí. Netrpělivě koukají na hodinky a poskakováním se snaží udržet alespoň zbytky tělesného tepla. Postupně se trousí další účastníci, konečný počet se zastavuje na čtrnácti. Náhodní kolemjdoucí by byli velmi překvapeni, že tito běžci, kteří na sobě ještě před chvílí měli bílý plášť a sterilní roušku s logem FN Motol, tu trénují, aby za necelý měsíc štafetově pokořili půlmaratonskou trať.

Akce s názvem Fofrem Na Maraton (FNM) je v rámci Projektu Zdraví zařazena do seriálu Prague international marathon (PIM). Jde o nezávislý společensko-sportovní projekt, jehož hlavním cílem je propagace zdravého životního stylu. Pokouší se motivovat jak širokou veřejnost, tak i firmy a management, snaží se vzbudit zájem médií o danou problematiku. Úslovím, že příklady táhnout, se nechala inspirovat i hlavní organizátorka zdravotnického běhu, MUDr. Dagmar Heroldová z kliniky dětské chirurgie z pražské motolské nemocnice. „Znala jsem se s Carlem Capalbou, zakladatelem Prague international marathonu a prezidentem jeho organizačního týmu, už dřív. Celý projekt ale vlastně začal trochu náhodou, jeho bolavým palcem. Tehdy jsme se dali do řeči, o práci, o běhání, a já si uvědomila, že sice mám sport ráda, ale při mém způsobu života ho moc nestíhám. Pan Capalba pak nadchl pro běh mého kolegu kardiologa, doktora Hájka. Jeho výkon a euforie mě nakazily, stejně tak jako celková atmosféra na maratonu, kde jsme se byly s dcerou podívat. Bylo to úžasné, naprosto mi to dobilo baterky! “ vysvětluje počátky. „Najednou jsem měla jasno, že si to nemůžu nechat pro sebe. Věděla jsem, že když to funguje na mě, bude fungovat i na ostatní. Bylo to, co potřebujeme.“ A tak se rozhodla, že rozběhá nejen sebe, ale rovnou celou nemocnici.

Její iniciativa, nadšení a organizační schopnosti inspirovaly další organizátory PIM. „Jsme si velmi dobře vědomi, jak velký vliv má názor a příklad lékařů na chování veřejnosti. Proto velmi rádi, že právě lékaři se zapojí do našich aktivit a "poběží" příkladem.“ říká Jiří Nečásek, marketingový ředitel PIM.

„My jsme z anestezie, takže běžíme za Bez vědomí,“ prozrazují mi hrdě dvě sestřičky svůj týmový název. Originalitě se skutečně meze nekladou. Na start trať dlouhou 21,0975 km tak 2. dubna vyběhnout čtyřčlenné týmy jako Srdeční záležitost (kardiologická klinika), Slepej OReL (klinika dětské ORL) nebo Divoké alely (Ústav biologie a lékařské genetiky UK 2 LF a FNM). Celkem je doposud registrovaných 28 lékařských či zdravotnických týmů. Na moji otázku, jak se doktorce Heroldové podařilo přesvědčit a motivovat tolik lidí, se nejprve se smíchem se ptá: „ Myslíte, proč ten největší chcípák vyhecuje půlku baráku?“ Pak ale dodává, že to šlo samo. „Když k běhu hecuje neběžec, je to důvěryhodnější. Sportovci nikdo neuvěří, že je to dobré, protože on je běžec od přírody.“

Tréninky s Milošem Škorpilem

Dobrovolné tréninky probíhají pod vedením Miloše Škorpila, uznávaného běžce, ultramaratonce, poradce a trenéra PIM běžeckého klubu. Běhu se věnuje již přes čtyřicet let. Mezi jeho obdivuhodné výkony patří třeba výběh z Prahy na Sněžku za 22 hodin 40 minut, třikrát oběhl Českou republiku, je dvojnásobným mistrem České republiky v běhu na 24 hodin. S lékaři má zkušenosti zejména z oblasti pohybového aparátu, tréninky v rámci FNM s ním sjednali po domluvě s doktorkou Heroldovou organizátoři PIM. „Ve čtvrtek tady ve Hvězdě je to primárně pro doktory, v úterý pak ve Stromovce spíš pro běžecký klub, tam chodí víc lidí, i ti co trénují na maraton,“ vysvětluje Škorpil. Jeho červená bunda s nápisem Prague international marathon (PIM) a vyběhaná postava technicky vynikají v běžící skupině. „Správnou běžeckou technikou ušetříte až 20% energie, což je při maratonu nějakých 8 km,“ upozorňuje. Dnešní tréninkový okruh má 4 km. Běží se společně, pohodovým tempem. Atmosféra je přátelská, všichni si vzájemně tykají, konzultují běžecké úspěchy a trable. „Motivace, bez ní se člověk nevykope. Jinak bych se nepřinutil, jinak bych asi teď dělal něco úplně jinýho, a ono v tomhle počasí je lepší jít si zaběhat než sedět zavřenej doma,“ přiznává Vítek z anestezie. Doktorka Hyršlová souhlasí: „Nechceme běžet na to, že chceme vyhrát. Všechny nás přemluvila Dáša, odchytla mě na obědě se slovy, že jsem takovej sportovní človíček, ať s ní jdu běžet maraton. Už tři roky si říkám, že začnu běhat, nedokopala jsem se. Tak konečně teď.“

Spolupráci s Milošem Škorpilem iniciovala doktorka Heroldová. „Jsem zvyklá sahat po tom nejlepším, a on mi přišel ten pravý. Odchytla jsem ho ve Stromovce v rámci nějakého uzavírání sezóny před vyhlášením zářijových běhů. Od začátku byl projektem nadšen, dodával mi vždy patřičnou sebedůvěru a podporu,“ svěřuje se.

Žádná politika!

Ačkoliv by projekt mohl být spojován s odchody a výpověďmi lékařů a kampaní Děkujeme-odcházíme, doktorka Heroldová důrazně uvádí věci na pravou míru. „Nechci, aby se naše pobíhání politizovalo. Lékaři léčí apoliticky, tak se také pro radost apoliticky proběhnou. I když nás v očích veřejnosti média zdiskreditovala, myslím, že na lékaře ještě lidi dají, tudíž svým počinem můžeme být opravdu trochu příkladem i námětem k zamyšlení pro ostatní.“
Jádrem akce je filosofie PIM, podle níž sport je, nebo by se měl stát, neoddělitelnou součástí našeho života. Konkrétně běh, po chůzi jeden z nejpřirozenějších pohybů. Je dostupný pro všechny, stačí si obou boty, překonat lenost a vylézt ze dveří, pak už to jde. „ Běhání neuvěřitelně čistí hlavu, spaluje a likviduje stres. Toho mají lékaři až dost. Je potřeba kompenzace, upouštět hromadící se páru, abychom zabránili přetlaku. Jakýsi pojistný ventil…, “ mluví z osobní zkušenosti iniciátorka FNM. Odkazuje na staré Řeky, kteří tvrdili, že ve zdravém těle, zdravý duch! Formou štafetových běhů navíc účastníci posílí týmového ducha, vždyť už třem mušketýrům neslo heslo: „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“ své ovoce.

Natrénovaní borci, co funí čtyřicet kilometrů po asfaltu

Doktorka Heroldová chce spolu s ostatními lékaři nabídnout jiný pohled na maratonské dění. „Reklamy na PIM jsem dřív vždycky přehlížela. Byla to pro mě akce, která se týká té úzké skupiny natrénovaných borců, bláznů, co funí čtyřicet kilometrů po asfaltu, akce, co mně přináší jen stres, jsem zpruzená, kde zas budou uzavírky.“ Zapojení se do projektu má mezi lékaři pozitivní ohlas. Akčnost a zápal, který tryská z jeho organizátorky, je nakažlivý. Je to výzva, hec. Sice bláznivá myšlenka, ale mnozí neváhají a jdou do toho. Z nejedněch úst již zaznělo proslulé: „Co mě nezabije, to mě posílí.“

STOB - stop obezitě

V rámci propagace zdravého životního stylu se jako partner Projektu Zdraví zapojila i organizace STOB - stop obezitě. Sedavý životní styl, nedostatek pohybu a špatná životospráva mohou stát na počátku řady onemocnění, dříve souborně označované pojmem civilizační choroby. „Dnes už se spíš používá pojem neinfekční onemocnění hromadného výskytu, mezi ty hlavní a nejznámější zahrnujeme obezitu, cukrovku a vysoký krevní tlak,“ poučila mě MUDr. Marie Skalská, která je od roku 2007 lektorkou a cvičitelkou STOBu. Organizace se do Projektu Zdraví měla zapojit formou nordic walking (chůze s hůlkami) procházky spojené s edukací, soutěžemi, výstavkami, ukázkami a ochutnávkami výživy apod. Měla být určena především pro ty, kteří ze zdravotních či jiných důvodů nemohou trať absolvovat během. „Nakonec z toho ale sešlo, nepohodli jsme se s panem Nečáskem, a tak chystáme něco až pro příští ročník PIM.“ vyjádřila se Ivana Málková ze STOBu. Podporu v rámci projektu však nezrušili. Jejich působení se sice zaměřuje zejména na změnu stravovacích návyků a boj proti obezitě, nicméně i ty jsou vázány k životnímu stylu. „Mezi dospělými má 70% lidí nadváhu, obézních je kolem 10% a obě čísla stále stoupají,“ odhaluje mi alarmující statistiky doktorka Skalská. Programy STOBu jsou určeny zejména široké veřejnosti, v současné době se soustředí hlavně na pomoc diabetikům, jejichž počet každým rokem stoupne o 50 tisíc nově diagnostikovaných.

Ladit formu

Je kolem šesté, začíná se šeřit a ochlazovat. Pro dnešek je trénování u konce. Všichni se loučí a odbíhají do svých teploučkých domovů. Do závodu zbývají ještě čtyři týdny, dost času na vyladění formy. Probuzená soutěživost a natěšení se začínají mísit se strachem a výčitkami, do čeho jsem se to zase namočila! „Jak to celé dopadne zatím nevím, ale když ne dobře, blbě určitě, říkal můj ne zrovna optimistický dědeček…Uvidíme.“ říká doktorka Heroldová. Zatím však jí ani motivovaným kolegům lékařů nadšení nechybí. Jak řekl Ghándí: „Udělat věc, které se bojíme, je první krok k úspěchu.“

Poklady

Sběratelské mánie mě sice vždycky tak nějak minuly, snad kromě té samolepkové. Ale nálepky byly stejně přece vždycky lepší než ty "hloupé klučičí hokejové kartičky"! Vzpomínám si, že jsme si doma zakládaly krabice, kam se všechny naše "poklady" skládaly. Nedávno jsem byla svědkem také takového sběratele, mohly mu být tak čtyři, možná pět. Procházka s maminkou byla zřejmě u konce a chlapeček vyzhodně vykročil přes práh ruce plné "pokladů" v jeho očích, kamínků v očích maminky a šutrů v očích široké veřejnosti. Chudák se ze všech sil soustředil, aby mi žádný z nich nevypadl, ručičkama tisknul hromadu šedivých různě velkých kamenů, prasil si bundičku, jazýček vystrkoval ze samé koncentrace, ale jen špičičku, jako to dělají kočky nebo psi a lidé si pak myslí, že se smějí. Jenže maminka, zřejmě v zájmu zachování životního prostoru v dětském pokojíčku, u dvěří vyslovila limit - povolen jen jeden kamínek. Klučík sice zklamaně koukal, ale pak šibalsky usoudil, že to mamince nedá zadarmo, že jí ještě trošku potrénuje. Sednul si na bobeček, vysypal kamínky na zem a začal je třídit. Zbyly čtyři. Tak akorát dva do každé ruky. První pokus ale nevyšel, maminka dveřník byla neoblomná. Bez odmlouvání teda opět přidřepl a po důkladněm rozvážení proběhla další eliminace. Nejdřív to vypadalo, že do dalšího kola postoupí jen dva, ale nakonec přecejen, ještě mamku trochu vycukáme! Takže dva menší do jedné a ten větší do druhé ruky a jdem. Ani tentokrát ale neprošlo, navíc mamka začala s intelektuálskýma řečičkama typu: ,,Víš kolik je jeden, to je takhle.." (ukazovala zdvižený palec). Chlapeček si toto gesto ale nevyložil jako thumb up, protože poslušně vytřídil ještě jeden poklad. Určitě si smutnil, že svou sbírku dnes příliš neobohatí... Stejně ale svým způsobem vyhrál. Mamince už byla zřejmě zima, snad se jí zželelo děcka, co by srdceryvně muselo určit vítěze posleního kola, vyměkkla a oba spokojeně, klučina v každé ruce šutrák, vklouzli domů do tepla...

Když se zazelená

Jak krásný pohled na ten sloupeček zelených "splněno". Dneska se i ten poslení červený křížek zazelenal, oujé! Tak jsem si dnes ráno vzala misku vloček do postele a četla si knížku. Ne povinnou literaturu ani studijní doporučenou četbu, prostě jednu těch, co už mi dlouho leží na hromádce a čekají, až na ně dojde řada... SKVĚLÝ!!! Taky jsem si konečně přečetla návod k diktafonu, co jsem dostala k Vánocům. To víte, když se sejdem netechnik, nečtenář návodů a navíc běžec, podtrženo seštěno, zkrátka jsem to dřív nějak nestihla, už jen proto, že jsem čekala podivné technické složitosti a záludnosti...které nakonec vůbec nebyly, ale tak to jsem nemohla vědět že.. Víte, neříkám, že mám nějaký přebytek času, to rozhodně ne, do té fáze se už asi, připustme si bolestnou pravdu, nidky nedostanu, jak se tak znám... Ale stejně mám pocit, že KONEČNĚ jsem se dostala k tomu napsat otázky na rozhovor, uvařit cizrnovou polívku, pustit si nějakou hudbu, psát příspěvek na blog.. a tak...Prostě být v pohodě, trochu free, trochu crazy, trochu happy...jen tak se mít dobře..A je to PARÁDA!!! Navíc, když jsem dneska promazávala plnou paměť v telefonu, bylo tam spousta "gratuluju smsek"... Říkám si, že by? Že by? Že by konečně obdoví nedaření se končilo? No, sedmnáctého si jdu pro řidičák, zkouška z ekonomie za jedna, CAE result - passed, na prvních závodech čtrnáctá z dvaceti osmi... jako lepší než drátem do oka, že... Pravda, v Rakousku omrzlý nos je pořád jakoby nahatej, takže je mi na něj pořád zima, ale tak do Francie jsme žádnou brutální kosu neobjednávali, tak jsem v klidu. Asi jako náš Samuel. Včera sice prý předvedl husarský kousek, že se schoval do povlaku na peřinu a zbytek rodinky zmateně a zřejmě už i poněkud nervózně, volalo a pobíhalo po bytě a hledalo psa. Ostatně jak by se taky mohl v bytě ztratit pes, že? Každopádně náš velký pohodář si vynašel hodně dobrou schovku. Sice nikoho nezapykal, ale myslím, že tentokrát vyhrál na celé čáře. Škoda že jsem to pozdvižení neviděla...

Stromečky, šéfredaktor a perníčky

Stromečky na Mísečkách, celodenní anglická naljevárna, esej a třídní straz, rozhovor s šéfredaktorem, běhání a další eseje, cukroví, volejbalový turnaj a další eseje, perníčky a termín v autoškole. Hehe, a v diáři tohle všechno na v posledních 14ti dnech. Jojo, už se zase vracíme nohama na zem, už se zase poznávám. A musím říct, že jsem takhle mnhem šťastnější, je to paráda!

Začalo to rozhodnutím last minute, vzdala jsem se sice nostalgie Velkého sálu, ale stálo o za to! Málem jsem sice umrzla a zapadla v závějích cestou pro běžky, ale nakonec i navzdory kalamitě jsme šťastně dojeli. Setkání vítězy Bike Adveture bylo dobrým znamením, že by stejná krevní skupina? Konečně? Není možná! Nemohla jsem tomu věřit, a to byl teprve začátek. Čtyři dny mi konečně někdo řekl, že šoupat nohama a šupat nohama je rozdíl a že žádný čáp na hnoji ani žádné pejsek čůrá. Vymrzlí z -15ti se všichni nafurtovali večeří a teplou polívčičkou, a pak v sedm trenérka velí vzhůru do běžek. Šílenství? Ne, nejdřív se jen težko věří, že by to někdo mohl myslet vážně. Ale jo, za chvilku už klepeme kosu před chatou. Vyráží se běhat stromečky. Nejřív sfrčet dolů, stopou z kopečka do tmy, a pak výběh nahoru. Hezky jako fretka nožku před nožku. Potom už zasloužená hospoda a cestou zpátky noční sáňkování. Jé, to mě zábl zadek! Ale stálo to za to. Sníh se třpytil, já jen v tričku a v bundě, ale co by čověk neudělal pro legraci, že... Dokonalé. Zpětně se mi zdá, že jsem tehdy byla zase po dlouhé době šťastná. Tak jako uvnitř, jak to má být. Úplně mě to pomyšlení hřeje u srdce :)

Asi tak jako dnes, kdy jsem stihla dopsat esej, jít běhat - samozřejmě, nejlepší část dne, bylo nááádherně, sníh se třpytil a funění mi dělalo obláček u pusy. Byla jsem tam nahoře, na skálách, dolů sice trochu jako koza na ledě, ale stojí to za to, paráda, člověk se cítí tak volně, svobodně... Přednášel nam Michal Kubal a horečně nás ujišťoval, že choleru bychom od něj chytli jen kdybychom sahali na hovínka, takže snad v pohodě...

Už na vás lezou vánoce? Dneska jsem zmákla, s pomocí pravé ruky sister, dva druhy cukroví! Taková turbo myš, hehe. Máme perníčků, že bychom z nich mohli postavit pořádnou chaloupku, možná i několikapatrovou. Kdypak, to se sní, cukroví se nám ještě nidky nezkazilo. I když pamatuju, že jednou jsme jedne druh měli až do velikonoc. Byly to takové mrkvové ovesné hrudky, ale nikomu moc nchutnaly. Teda kromě mě, že.. já vím, řekli byste já a moje chutě...

Každopádně ale Vánoce tu jsou co by dup. je to prima, ne? napsali jste si ježíškovi? Já ne.. ještě ne.. a nevím, jestli to vlbec stihnu..blbý, co... Asi teda nic nedostanu..:(..To nevadí, už se těším, Vánoce jsou prima. Hlavně když je sníh. Jen občas si říkám, že je to děs, že už je prosinec, že už jsou další Vánoce, nebyly nedávno? Ech jo, vždycky si vzpomenu jak Barbara v jednom mailu psala: Time flies! Enjoy! Nikdy na to nezapomenu. Právě proto má mna tento týdne naplánovaných deset tisíc aktivit, vždyť přece enjoy, ne? No, hlavně budu muset opět zpravidelnit ventilaci mých mozkových pochodů sem, když se toho sejde takhle víc najednou, je to celé zmatené a vlastně vůbec neřeknu to ,co bych chtěla, potože už je pozdě a chche s emi spát a taky proto, že už to není tak aktuální a vbec, je to lepší napsat bezprostředně. Jenže když má k tom učlověk psá ještě eseje a kdesi cosi, do háje, zase jsme tam, kde jsme byli... Ale nevadí, nepropadejme panice ani depresím, všechno se stihne..

No, ale aby tenhle přípevek nebyl jen zmateným výčtem a vychrlením nesouvislých informací, což ostatně asi je a ani tenhle rádoby učesaý zvěr ho moc nezmění..ale jen jsem zkrátka chtěla říct, že je mi dobře, že má dobrou náladu, že sice jsem ve stresu, ale vlstně v pohodě, že se mám fajn, že jsem potkala bezva lidi a že se teším na vánoce. Že mám radost, že je zima, i když teď je mi už trochu moc zima, a tak musím jít zavřít okno. A vůbec, stačilo tak málo a jsem štastnější.. prostě jsem chtěla říct, že jsem v pohodě. A je jedno, že se mě na o nikdo z vás neptal!

Optimistická

Venku je spousta sněhu a já upekla vánoční štolu. Byla jsem běhat a taky na přednášce a v autoškole. A po dlouhé době jsem měla pocit, že s sebou netáhnu železnou kouli kolem kotníku. Jako by se najednou rozjasnilo, mraky se rozestoupily. Ten pocit znáte ne, jak vás sluníčko hřeje do hrbu a vy se jen spokojeně nakrucujete a sladtně mžouráte... Jako když běžíte zasněženou krajinou, prachová peřinka se třpytí jako když by někdo rozbil skleněnou kouli štěstí. Copánky mi bimbaly zpod čepice, připadala jsem si jako mašinka, co se jí kouří z komína, když mi šla při každém výdechu pára od pusy. Ale jako by kolem pasu už nebyla ta železná obruč, co mě svírala uvnitř. Byla jsem volná, volná jako pták. Zamáčkneme slzu lítosti, to je pravda. Zase bude dobře. Třeba líp. Už budou mít třeba jasnější kontury, třeba takové, jaké chci já a ne takové, jaké jsem nucena chtít. Zase se budu smát a tancovat. A poběžím maraton. Ne ten životní, ten opravdový!

...a listonoši klapky nosí na promrzlých uších...

Na adventním věnci jsme si zapálily první svíčku. Venku chumelilo, kaluže zamrzly a ráno řidiči nabručeně škrábou namrzlá okýnka. V obchodech už sice tak měsíc, bohužel, straší vánoční výzdoba a do schánky nám chodí katlogy s nabídkou, které dárky jsou letos pod stromeček nejvíc in. A víte co, je mi to fuk. Večer jsem se vracela ztichlou a prázdnou ulicí. Bylo mi krásně. Chumelilo se jako o vánocích. Když jsem jako malá koukala na chalupě z okna na zápraží a vyhlížela ježíška. Jako když jsem se vždycky večer vracela unavená z tréninku a ve světle pouliční lampy se sypaly droboučké bílé vločky jako by někdo nahoře roztrhl pytel z peřím. Jako když jsme jezdívali večer z tanečních a pod lapou vedli nekonečné debaty o zdánlivě neřešitelných, a samozřejmě velmi zásadních, otázkách. A já se stejně ze všeho nejradši koukala do toho světla, jak padá to dorbné bílé štěstí. Ráda na ty večery vzpomínám, i když je mi pak vždycky trochu smutno, když si uvědomíte, že je to dávno a že hlavně "nic už nikdy nebude takové, jako loni"...

Kabát a čepici a šálu jsem měla celou zasněženou než jsem došla ten kousek domů. Sníh pod nohama nekřupal, zas tolik ho ještě nenapadlo, škoda. Ale snad zítra. Už se těším. Jen ať se chumelí, pořádně! I velcí mohou mít přece dětskou radost, ne? V něčem je dobré zůstat dítě... A tak se sníh sypal dál a dál a ve světle to vypadalo, jako že to nikdy nepřestane. Najednou mi všechno přišlo tak povrchní, tak zbytečně přitažené za vlasy. Vždyť je to tak krásný, říkám si, a ty se pořád někam ženeš. No není ti snad takhle dobře? ... Dýchly na mě vánoce. Je to vlastně hroznej kýč, takhle o tom psát. Ale... ten sníh, ty vločky v tom světle, ta první svíčka na věnci... cukroví, stromeček a vůně skořice a vanilky a připálené purpury na kamnech. Těším se, až letos budu otat vánočku a vůbec mi to nepůjde. Jak budu péct skvěle improvizované a originálně nové druhy cukroví, o kterých stejně všichni řeknou, že jsou to "takové ty zdravé, no".. Ale hlavně bude sníh, prskavky a pohoda. Nebo aspoň to tak má být.. mělo by.. ale bude? Neskončí to všechn jen stresem ze zkoušek a psaním seminárek po večerech? Trochu se bojím, že jo... Jen dneska, právě jak jsem koukala do toho světla a pozorovala psí stopičky ve sněhu, jak mi vločky pleskaly do obličeje a tály na tváři, která pak byla úplně mokrá a vypadalo to, jako bych brečela.., řekla jsem si že to tak nechci. Že to asi nemá cenu, stále se takhle za něčím štvát a hnát. O tom vánoce nejsou. Dneska sice jo, ale je to přece škoda. jako v autoškole, ubírám na plynu. Slečno, brzděte trochu, cožpak nevidíte jak se krajina ryhcle míhá? Vždyť z ní nic nemáte a přitom je tak krásně. Podívejte děti, venku sněží! A teď bych se měla rychle nahrnout k oknu a dívat se na tu bílou peřinku, jak jsme to dělali v první třídě, když jsme byli malí a bezstarostní špunti (ač jsme si připadali jako ti velcí a rozumní). Měli jsme úplně jasno o tom, jací budeme až budeme "fakt velký", až nám bude třeba nedejbože dvacet... Jak to bylo krásné. Skoro jako dneska.. Jsem ráda, že sněží. Zvenku to venku sice zebe, ale uvnitř roztávám a ten úsměv tak pěkně hřeje, skoro jako horké mléko ve velkém bílém hrnku s červenými puntíky :)

Tak takhle by to nešlo!

Tak takhle by to teda holčičko nešlo. Koukej se sebrat a vzít si trochu k srdci, co tě na té škole učí. Mezi aktivní blogy se považují všechny ty, jejichž poslední příspěvek není starší než 1 měsíc. Slyšíš? Jeden měsíc! A ty tu máš naposledy září. Beru, sice konec, ale stejně. Hele, žiješ přece tím vysokošloksým ivotem, tím životem plným volného času a pohody, do školy přes rok nemusíš a pak se to o zkouškovém nějak sfoukne, ne? Tak koukej psát! .. Navíc, jak tě tak delší dobu pozoruju, zdá se mi, že nejsi úplně v pohodě. Co mi k tomu povíš? A nebo ne, takhle veřejně se ti do toho asi nebude chtít, viď... Víš, já to chápu. Jen ti chci pomoct. Chci ti říct, že tady pro tebe místo vždycky bude, že sem klidně můžeš něco napsat a ber to tak, že se zkrátka vykecáš. Já mám velkou kapacitu, vím, že toho máš na srdci hodně, ale neboj se, mě jen tak nezahltíš. A bude ti líp. Nebo aspoň někdo to tak dělá, že se z toho vypíše. Vždyť studuješ tu žurnalistiku, ne? No a navíc to překladatelství a češtinu, která tě nebaví. Hehe, jak že ti to říkali? Superman? Výstižný. Ne, nechci se ti smát. Jen je legrační, že většině lidí stačí jen jedna škola. Ale tys vždycky chtěla něco extra, že.. Ne? Já vim, neděláš to, aby ses zviditelnila. Vždycky jsi toho dělala hodně a stíhala hodně a když to vezmu kolem a kolem, holka, smekám. Všechna čest, o tom není žádná řeč, ale, nechci ti do toho teda kecat, ale nemáš pocit, že se ti to tvoje supermanovství začalo trochu vymykat z rukou? Jestli se pletu, jen dobře. Ale jak to tak sleduji a vidím, jak sklápíš oči a vzdycháš, zřejmě tím trefuji hřebík na hlavičku... Takže máme jádro pudla. Co s tím? Tvoje věž z kostek je vysoká, odně vysoká, ale začíná se povážlivě kývat a jestli s ní něco neuděláš, asi se ti brzy zřítí na kokos. A tentikrát mám obavy, že tomu neutečeš, i když tvoje forrestgumpovství už ti zachránilo krk mnohokrát, myslím, že z tohodle vede cesta někudy jinudy. Přestaň chodit kolem horké kaše a rozmýšlet nekonečné plány, které stejně skončí stejně, zkroskotají na útesechajk omalý papírový parníček v moři. Jako skladník, co se prokousává krabicemi ve skladu, začni je po jedné, hezky popořadě, odklízet. Jestli začít tady nebo tam? Hlavně někde! Už je čas, za chvíli bude pozdě a ty z toho zešílíš! Ne, dobře, to je docela silné slovo, ale rozhodně ti nebude víc hej než je ti teď, budeš se stále víc a víc trápit, nikam to nepovede a vůbec, nemá to smysl. Seber se, vždyť přece nejsi taková troska, ač vím, že si tak občas připadáš! Já to vím! A ty moc dobře taky! Ale notak, otři si ty slzy. Vždyť bez nich ti to sluší víc. A usměj se. Hned bude všechno růžovější. Vzpomínáš? Tak ti to někdo už někdy říkal. Je to už dávno, je to už pryč, ale i tak si z toho teď něco můžeš vzít. Jednou někdo říkal, že ze všeho nejvíc se bojí samoty. Svírá se to v tobě, když to říkám, já vím. Máš pocit, že se ti to vymklo z rukou, že si nic nedaří a všichni, kdo kráčeli s tebou se na rozcestí vždy oddělí a jsou si svou cestou. Jako poutník jdeš dál a uvnitř je ti samo. Ale rzhlédni se, nejsi sama. Možná uvnitř a jen dočasně. Věř, že bude líp. Podívej se, na horizontu se rýsuj lidé. Pospěš, ať je stihneš. Ale nespěchej moc, tvůj život je poklusu už dost. Oni počkají. A ti, kteří nepočkají, ti za to nestojí. Vím, nedaří se. Chtěla bys být trochu někdo jiný, trochu někde jinde a jindy. Bylo líp. Ale bylo i hůř. Ne? Nevíš? Achjo, je to s tebou těžké. Ale nenechám tě v tom. Potřebuješ podržet, o něco se opřít. Padáš, ale kolem není čeho se zachytit, stěny toho tunelu jsou úplně hladké. Ale díváš se pořádně? Jako z té pohádky, korálky v periskopu se přesýpají a vytváří obrázky. A princ si vzal princeznu a žili spolu šťastně a měli kupu dětí. Závidíš jim to, viď? Věř, že sposuta jiných princů po světě chodí a hledají své princezny. Nechceš věřit, pesimisto. Kam se podělo tvoje nadšení, tvoje jiskra? Chybí mi to. Chci tě zpátky, takovou jaká jsi byla, jakou jsme tě všichni znali. Vrátíš se? Podávám ti ruku, vidíš ji? Ještě kousek se natáhni, ať tě pořádně chytnu. Už tě držím. Pevně. Neboj, nepustím tě. Tak a teď hezky pravou a už žádné zmatky a panika. A žádně slzičky. Všechno se dá řešit, i ty se dáš do kupy a zas bude všechno tak, ja má být. Věř mi. A teď už jdi spát. Zítra zlom vaz a ukaž jim to. Budu ti držet palce, kámo!

Školáček

Dvě přednášky, z čehož jedna byla zrušena a prostřednictvím mailu byly jednomu ze studentů sděleny instrukce, ať jdeme do Karolina na World Press Photo, vybereme si jednu fotku, napíšeme o ní úvahu a pošleme ji profesorce na mail. A pak seminář, ze kterého vylezlo, že na tom e znalostí vyjmenovaných slov nejsem zase až tak zářně, jak jsem si myslela... První školní den na jedné ze svých škol mám za sebou a tohle by mohlo sloužit jako hrubé schéma dnešního dne. Ale opravdu jen hrubé, protože ve skutečnosti toho bylo dnes mnohem víc. Mohla bych jako prvňáček po prvnm dni ve školní lavici vyprávět zážitky a sypat z rukávu historky, některé úsměvné, některé lehce tragikomedické a samozřejmě i pár těch kušnivých řečiček...
Jednou vám třeba povím víc o "sklerotickém" panu profesorovi, který v jeho výkladu mezi všemi jeho odbočkami neustále ztrácel nit. Nebo o neznámé paní profesorce, co se nedostavila na první hodinu a jen nám vzkázala samostatnou práci. Nejprve jsme po sobě tak nechápavě a nevěřícně koukali a pak pokrčili rameny a se slovy: ,,No tak proč ne" jsme se vydali do Karolina na World Press Photo. Řeknu vám, takový pochod o berlích přes pražské centrum, po dlažebních kostkách, to se jen tak nevidí. A pak zase zpátky, se zastávkou na mátový čaj, na seminář, co začal slovy: ,,Vyndejte si tužky a papíry." Upřímně řečeno, měla jsem o svých znalostech vyjmenovaných slov vyšší mínění. Vlastně jsem měla pocit, že mé mozkové závity se po čtyřech měsících flákání roztáčí jen velmi velmi zvolna. Ale nutno podotknout, že jim to promazání chyběl, už bylo načase je zase uvést do chodu...
A jaký je to pocit, mít za sebou první školní den? Zatím fajn. Ostatní spolužáci vypadají sympaticky, a tak se nám doufejme vytvoří nějaká prima parta a budeme společně táhnout za jeden provaz proti odstrašujícím profesorským požadavkům a bububu kázáním. Že nic nebude zadarmo, o tom jsem se již přesvědčila, přecejen již několik málo dní šachuji s rozvrhy, přeměty,kredity, zápisy a kde čím... Ale jak někdo dnes říkal, skočíme do toho rovnýma nohama. Dnešním dnem se ta nová brána otevřela, proto neváhám ani chvilku a zítra opět vyrážím obhlížet terén!

Ten nejhezčí dárek

Nad dveřmi se rozezvonil malinký zvoneček. Hlásil nového příchozího a prodavačka v malém knihkupectví se na něj hnedka zkoumavě podívala. Dívka kývla na pozdrav, setřepala vodu ze sklapnutého deštníku a umístila ho do koše na paraplata, co stál hned u východu. Zákazníků v obchůdku bylo jen pár a všichni byli zaujati listováním ve vybraných titulech, probíráním se v regálech a vybíráním toho, za čím sem přišli. Nikdo ani nevzhlédl, když její podpatky klapaly, když sestupovala schůzky ode dveří. Mlčky se tedy zanořila také mezi regály knih, mezi vysouké sloupce titulů vyskládaných v policích až po strop. Takových písmen, takových slov, pomyslela si, když přejížděla prstem hřbety knih vyskládaných v polici. Náhle se její ukazováček však zastavil. Byla to docela úzká, spíš menší knížka. Vysunula ji z regálu, vzala její čtvercový formát do ruky a zběžně prolistovala první stránky. Byla to ona, přesně ta, co sháněla, co měla vyhlídnutou. Ta, o které byla přesvědčená, že se mu bude líbit, že ho potěší, že je tím vhodným dárkem. Vyrazila volným krokem k pokladně, nemělo smysl se dál zdržovat, měla vybráno, obava z toho, že požadované čtení nesežene, zmizela, a tak už se její myšlenky toulaly mezi barevnými papíry, kde přemýšlela nad tím nejvhodnějším z nejvhodnějších. Zaplatila a vydala se na tramvaj. Kapky jí bubnovaly do rozevřeného deštníku, sukně se jí vlnila nevlídněm větru a podzimní chlad se snažil zavrtat hlouběji pod kabát. Spíš ze zvyku než že by nad tím přemýšlela nastoupila do přeplněné tramvaje. Nevšímala si důchodců, co si vedle ní stěžovali na dnešní mláděž, z přemýšlení ji nevytrhlo ani plačící nemluvně, které se jeho matka snažila marně přimět ke spánku. Celou cestu byla schovaná ve své bublině, zamyšlená a tichá. Bude to pěkný dárek, bude se mu líbit a bude z něj mít radost... Také by takový asi vlastně chtěla. No ano, určitě by takový také chtěla od někoho dostat. Přesně tak, jak ho dnes dostane on. Pravda, mohla by si o něj říct, až se jí kamarádka bude ptát, co by chtěla k vánocům nebo až rodiče budou vyzvídat, co by jí udělalo radost k narozeninám, ale to by přece nebylo ono. Nechtěla to dostat proto, že si to přála, chtěla spontánní dárek. A tak jí nezbývalo než doufat, že někoho osvítí múza a napadne ho obšťastnit ji právě tím, o čem si snila...

Pozn. Snad tento příspěvek nepůsobí příliš ostentativně... Vždyť já vím, že základem pořádných narozenin je báječný dort a že dárky o vánocích nosí Ježíšek...

Úhel pohledu

"Je ta sklenice napůl plná, poloprázdná nebo dvakrát větší, než je potřeba?"

Taková vhodná inspirativní myšlenka do šedivého dne, jako je ten dnešní. Člověk by nejraději vzal oblíbenou knížku, navařil si termosku horké čokolády, tu si postavil k posteli, zavrtal se do chlupaté a měkoučké deky a nevystrčil z pod ní nos celý den a nebo vůbec dokud se to venku trochu neumoudří. O kolik to mají tito lidé pohodáři jednodušší než ti, co neuroticky, workoholicky, nezvózně, natěšeně nebo jakkoli jinak netrpělivě (a dnes zajisté marně) vyhlíží sluníčko na olověné obloze. Je skvělé být schopen vyprdnout se na všechno a uzavřít se do svého mikrosvěta, útulné bezstarostné bubliny a nechat všechny problémy a otázky jen bludně narážet do nepropustné membrány kolem. Někdo to umí. Dnes na to zkrátka "hodí bobek" a zítra se uvidí. Ale proč se zbytečně stresovat, válečka je fajn, takový medvěd to dělá celou zimu... A ti druzí stále sedí smutně u okna a počítají kapky, co se proudem tříští o parapet. Podzim začíná barvit koruny stromů, které se nevrle kývají v poryvech sychravého větru, cestičky v parku se zajisté proměnily v bahnitá korýtka a všichni běžci cvoci bruslí v mokru a domů se vrací jako čunčata... V očích ostatních jsou to blázni, tentokrát ještě mnohonásobně větší než normálně. Ale víte, jak jim musí být pak krásně, doma v teplíčku, s miskou zaslouženého horkého pudinku. Svou bublinu proti podzimní depresi si vystužili další ochrannou vrstvou, na rozdíl od těch ostatních, kteří mezitím propadají trudomyslnosti a fňukají jako tříletá děcka. Postěžovat si na to, jak je svět nespravedlivý, jak se jim nic nedaří, jak se mají špatně, nešťastníci...

A pak na této hlavní třídě zvané svět, uprostřed, mezi všemi šedými postavami a hromádkami neštěstí, stojí pán s velkým růžovým deštníkem. Jeho obrovitánské paraple září v ponuré ulici ještě tisíckrát víc než ojedinělí šťastlivci, běžci cvoci v bílém. Volným, houpavým krokem rozvážného a zkušeného staříka se proplétá mezi temnými postavymi, každého obšťatní úsměvem. Neurazí se, když do něj vrazí mladík, chmurným pohledem zarytý do chodníku. Naopak, vlídně mu poklepe na rameno a přátelsky mu pokyne ho následovat na stranu chodníku. Z brašny vytáhne sklenici a vyzve chlapce, aby mu jí podržel. Někteří kolemjdoucí se zastavují a čekají, co to bude za podívanou. Někteří se bez zájmu hrnou dál, hlavně pryč z té dněšní plýskanice... Kouzelný děděček vytáhne láhev vody a nalije trochu do sklenice mladíkovi. Na jeho rozpačitý a nechápavý pohled odvětí: ,, Myslel jsem, že máte žízeň..." Chlapec stál, obočí svraštěné a přemýšlel, co říct. Že se dědek moc nepředal, že slza na dně sotva ukojí jeho žízeň? Stařeček však, jako by ku četl myšlenky, zesmutněl a na vrásčitém obličeji se začal rýsovat zklamaný výraz. Nenene, to mu nemohu říct, vždyť je to od něj milé, nidko se ho o to neprosil a on sám mi takhle vodu nabídl, je to od něj hezké. A trocha vody lepší než vyschlo v krku, jako mám teď. Dědeček na něj koukal z pod hustého obočí. Jako by mu něco říkal, jen pohledem, beze slov. Nevěděl, jestli má ze slušnosti vodu vypít nebo odmítnout nebo co vlastně od něj dědoušek čeká. Poděkovat tedy rozloučil se a vydal se svou cestou, sklenici vody v ruce. Foukal studený vítr a kapky mu pleskaly do obličeje. Už aby byl doma. Ruka, ve které nesl sklenici ho zábla, přendal ji tedy do své levačky a pravou rukou vklouzl do kapsy, že si ji trochu ohřeje. Zkřehlé prsty však narazily na něco, čím si byl jistý, že do kapsy zcela jistě nedával. vytáhn zmuchlanou kuličku papíru. Kapky děště začaly okamžitě text rozpíjet, a tak co nejrychleji četl, o na papírku stálo. "Je ta sklenice napůl plná, poloprázdná nebo dvakrát větší, než je potřeba?" ... Co to mělo znamenat? Kde se takový kec vůbec ... a pak mu kousky mozaiky začaly do sebe zapadat. Dědoušek, jeho mrzutý pohled, jeho sklenice, kterou stále držel v ruce. Usmál se a zandal papírek do kapsy. Doma sklenici postavil v pokoji na poličku, uvařil si čaj a lenošsky se vyvalil do houapcí sítě. Přemýšlel. Najednou všechno dostalo nový rozměr. Všechno začalo dávat smysl, nesmyslné začalo mít smysl. A tak ho vlastně ani moc nepřekvapil balík, co mi přišel o týden později. Byl v něm velký růžový deštník, přesně takový, jako tehdy stařík na ulici měl. Hledal dopis, vzkaz, vysvětlení, pokyny, něco... Jediné, co nalezl, byl malý papírek, zrovna takový, jako našel onehdy zmuchalný v kapse. A na něm písmem, jako by z oka vypadlo onomu kostrbatému krasopisu na promočeném zmuchlaném lístečku v jeho kabátě, stálo: ,,Ať slouží..."

Beautiful freak

Připomnělo mi to vše, co bylo dřív. Jak jsme společně chodili na koncerty a připadali si již velcí a dospělí. A drsní, když nám jako nezletilcům prodali pivo. Jako všichni jsme řešili vztahy a jezdili domů posledním metrem. Občas přespávali u kamarádů, někdy prokecali hodiny v čajovně a pověrčivě na sebe foukali dým z vodnice. A tohle všechno se rozplynulo stejně jako kroužky z višňového tabáku, co mi vždycky voněl ze všech nejvíc. Zbyly vzpomínky, střípky z rozbité mozaiky, na které se teď jen práší... Ale mám jich plnou krabici, pečlivě převázanou mašlí, třeba v budoucnu nesoucí štítek "staré časy". Možná jednou budu někomu mnohé z historek vyprávět a říkat: ,,Ale víš, to už je dávno..." A budu si připadat staře, ač se budeme kolébat do rytmu a já budu v náruči usínat jako mrně a v hlavě mi bude donekonečna znít naše: ,, You´re such a beautiful freak....beautiful freak, beautiful freak, beautiful freak..."

Sedmá

Vstup do sestřina pokoje pro ní byl vždycky tak troch tabu. Již tehdy zvědavě nakukovala škvírou v pootevřených dveřích. Na stole se jí válela sada barevných pastelek libovolně rozházených po odstřižcích novinového papíru. Hromady počmáraných papírů zmuchlaných do kuličky vytvářely legrační pyramidu. Stačilo by jen šťouchnout a celá věž by spadla jako domeček z karet. Ujistila se, že v chodbě nikdo není, a opatrně vklouzla dovnitř. Zkoumavým pohledem si prohlížela místnost. Sestřin pracovní stůl na ni působil jako magnet. Všechny ta změť papírů popsaných známým písmem. Některé byly plné škrtanců, jiné se již pyšnily úhlednými odstavci. A uprostřed toho všeho ležel blok, jehož první stránka představovala bludiště laikovi nepochopitelných poznámek. Co jí však zaujalo mnohem víc byl podivný předmět a lahvička s černým uzávěrem a temně modrou tekutinou uvnitř.
Tenkrát to pro ni bylo něco tak nového, vždyť doposud znala jen své dřevěné barvičky, co jí dávala paní učitelka na kreslení. Proto se nemohla dočkat než zasedne do školní lavice a svým prvním perem začne čarovat oblé tvary písmena A. Vlastně pak bylo jen otázkou času, kdy večery jejího tajného psaní pod peřinou za svitu baterky našly své místo na denním pořádku.
Když se nad tím teď zamýšlela, musela se pousmát. Bylo to tak dávno, ale stejně se cítila, jako by krasopisné pasáže psala včera. Jak na ně tehdy byla hrdá! Ba i teď je, proto je má všechny pečlivě schované. Jednou to bude poklad, její tajemství, jenž bude jednou třeba odhaleno jejím vnoučatům.
Vzhlédla od papíru a podívala se na polici. Šest, už jich tam bylo šest. A každá jiná, v jiné vazbě, jinak tlustá, psané různými inkousty různých barev. Prstem přejela jejich hřbet. Na bříšku ukazováčku jí zůstala vrstvička prachu. Povzdechla si. Jako by každé zrníčko prachu představovalo zlomek jejího dosavadního života. Ne, přece to nemohlo utéct tak rychle? Cítila se být stále tou malou holčičkou, které maminka při vaření kuchyni vyloží na stůl pastelky a bílý karton a pobízí ji, ať jí něco pěkného namaluje. Nebo tou okolím ukřivděnou slečnou, co si těsnopisem píše do deníku zážitky z první hodiny tanečních. Či snad starostlivou maminkou, co zaznamenává první krůčky svého děcka. Vlastně i éra čtení pohádek na dobrou noc jejím vnoučatům už byla tatam… Čas je jako zrnka prachu. Tiše plyne, plachtí v prostoru pak se usadí. Vrstvička na vrstvičku, a i když jednou za čas na něj vezmeme prachovku, ty spodní vrstvy zůstanou už minulostí načichlé a prach v nich zarytý, jako jsou zapsána vyprávění ve tváři moudrých starců…
Vrásky na ruce jí připomínaly hory. Strmá stoupání a prudké sešupy zpět dolů do údolí. Jako by se vrcholky od propadlých údolí rok od roku vzdalovaly. Ale tak to na světě chodí. Namočila pero do inkoustu a začala psát další odstavec. Hrot škrábal do papíru a navozoval atmosféru písařské dílny. Pečlivě vážila slova, i když byla v podstatě profík. Jako by chtěla mít jistotu, že nic nevynechá, že neudělá chybu. Starostlivost a péče už jí zůstanou. Už je pozdě na to se měnit. A vlastně, proč by měla?
Z klidného rozjímání ji vyrušilo zaklepání na dveře. „Babi?“ Otočila se a v pootevřených dveřích spatřila usměvavou malou slečnu. S důkladnou péčí držela na podnosu velký dort s hořícími svíčkami… Odložila pero, naposledy se podívala na poslední stranu, zavřela knihu a postavila ji do poličky vedle ostatních…

(25.3.2010)

Bety a Molly a spřádání v parku

Zase je krásně. Teda teď se zrovna přihnal šedý mrak, takže by člověk skoro řekl, že je hnusně, ale my, co jsme zdatní berlo-chodci a navíc ranní ptáčata, my už jsme si na zdravotní procházku vyšli! Jasně že když se člověk belhá pomalu k laviččce v parku a kolem něj sviští cyklisti, neví, jestli jim tiše závidět nebo je vzteky přetáhnout berlí. Ale byla jsem přející, a tak mi rodinky s dětmi ani nedělali vrásky na mém egu, když mě předjížděli. Jak jsem se tak vyhřívala na lavičce na sluníčku jako ještěrka s pochroumalnou nožkou, měla jsem nemálo jedinečných příležitostí buď přemýšet, nebo pozorovat kolemjdoucí. Sobota dopoledne, zářijový podzimní víkend v Praze, ledaskterá rodinka vyrazila vyvětrat děti do parku. A právě tady to všechno začalo. Člověk sedí, pozoruje, baví se a spřádá, eventuelně se pak baví tím, co spředl... Každopádně tento velice výstižný pojem nemám ze své hlavy, ale věřím, že kamarádka na něj nemá autorská práva, a tak odpustí, když vám do něj také trochu namočím nos, abyste ho znali, následně popřípadě mohli používat. Začneme hezky názorně. Už jste někdy pozorovali lidi a říkali si: ,,Hm, ti vypadají, jako by jeli z dovolené. I když ba ne, to by měli víc zavazadel, ta maminka vypadá, že je pěkná lejdyna, co si potrpí na pořádněj kufr plnej krámů..." A nebo něco jiného, zkrátka jakékoli vymýšlení si příběhů jiných kolemjdoucích, spolucestujících, spolubydlících... Jestli ano, gratuluji. Vámi prováděná činnost je totiž právě zmiňované spřádání. Může to být docela legrace, jen škoda, že neexistuje takové kukátko, kterým by se člověk mohl přesvědčit, jestli "vyvspřádal" správně či nikoli. Inu, seděla jsem si tak a spřádala, kolem chodili rodinky s dětičkami, maminky se špunty na odstrkovadle, kolem prošel i tatínek, co byl zřejmě vyslán na misi venčení dětí, zatímco mamina doma kmuchní obídek... Vyvspřádala jsem příběh rodinky s dvěma pubestento-adolescenty, kteří podle mě museli jít na rodinný oběd k babičce, jinak nevím, kam by si rodinka takhle úospolu vyšla... legrace byla s paní pejskařkou, která své psici Jessie vysvětlovala, že papírový pytlk na hovínka může tedy v hubě nést, ale jen nést, prý žádné trhání. A tak štěněcí Jessie hupky za roh za strom a už vesele porcovala papírový kartónek, psisko mazaný! Na onen strom přišly také vylézt dvě holčičky, k jedné z nich by se jako charakterový popis určitě v malé míře hodilo anglické "bossy", zaslechla jsem jen část jejich rozhovoru ve větvích, kdy se drala výš než ta druhá se slovy: ,,Tam můžou jen velitelé..!" Rozkošní byli i dva bráškové. Ten starší vyprávěl mladšímu dračák. Prý: ,,No a jaká můžu být postava?" ,, Počkej, nejdřív si vyber období, až pak postavu." ,, Hm, a kde to bylo takový to jak se vyráběly ty zbraně tam.." ,,Jo, myslíš středověk!" A prcek nadšeně: ,,Nooo!!" Ale abych se vůbec dostala k jádru mého psaní, k Bety a Molly, je skoro neuvěřitelné, jak inspirativní může být hodinka a půl v parku... Počkejte, ještě jednu historku si neodpustím, a pak už definitivní třešinka na dortu s Bety a Molly. Seděla jsem na lavičce, kolem nikde nikdo. Přišla skupinka pejskařů a jeden nabzený buldoček začal vesele hopkat kolem mě, že by si rád hrál. Očuchával berle, já trnula, kdy mi hupsne na nohu, a pak začal očmuchávat dudlík, který ležel vedle mě na lavičce. Asi ho tu někdo zapomněl, co já vím. Každopádně legrační bylo, když páníček svého hafíka starostlivým hlasem okřiknul, ať hlavně dudlík neolizuje a nečmuchá k němu. Toho, že v okolí široko daleko není mimča, které by si ho chtělo strčit do pusy a hlavně že JÁ ŽÁDNÉ MIMČO NEMÁM, toho si zkrátka jednoduše nevšiml...

A teď ta tečka na závěr. Na dědečkovi, co jde na procházku se svou vnučkou ještě není nic nebvyklého. Ani na psici Bety, co pobíhala ztřeštěně kolem. Tak pětileté děvčátko v růžové mikině, holčina docela od rány s pěkně prořízlou pusou, nevybitá a zvědavá. Betynka očmuchávala kdeco, holčička vždycky přiběhla, lácla ručkou psa po ocase se slovy: ,,Betyno jdeme!" A pak potrhle obě pobíhaly kolem. Chudák dědeček postrkoval kočárek. Dětský kočárek na panenky, co si holčička, jak jsem ze svého spřádání předpokládala, vydupala, že bez něj dnes ven nejde. (nebo aspoň u nás to tak asi bylo, že jsme si vydupaly, že panenka musí ven, a skončilo to za prvním rohem, kdy nás přestalo bavit kočárek tlačit, a tak po zbytek procházky se za jeho držadlem krčil chudák rodič...) Každopádně neobvyklostí tohoto kočárku byl jeho obsah. Jak jsem špatně spřádala! Kdepak panenka! V kočárku se vezl zakrslý králíček. Ouška mu koukala ven, vlastně tak čumáčkem čmuškal do vzduchu. Ušáček se jmenoval Molly. Vždycky, když její zvědavost začala přerůstat boky kočárku, dědeček pohoově zasáhl a velkou rukou drobečka pohladil, čímž naznačil, ať hezky zůstane hačat vevnitř. Holčička mezitím energicky pobíhala kolem. O pár laviček vedle seděly dvě maminky se svými ratolestmi, co se batolily kolem. Slova: ,,Hele králíček, tady v kočárku, koukej na ty ouška!" zapůsobila jako by maminky zvolaly: ,,Pojďte děti, přijel cirkus!" Špunti oblehli kočárek. A to holčička hnedka přestala nezbedně hupkat kolem a plácat Bety po zadku, ale důstojně stála vedle dědy a hrdě přihlížela, jak se dětičky a ostatní kolemjdoucí, trochu jako v cirkuse, kochají a rozplývají nad ušáčkem v kočárku. Jojo, člověk by byl zase dítě, když to takhle vidí. Je to legrace, jak je na tom světě hezky...

Klauniáda

Dnes se mám dobře. Mám dobrou náladu. A nevím, jestli je to tím, že je venku pěkně. Nebo možná tím, že jsem se dobře vyspala. Nebo tím, že se velikost úhlu v ohnutí mého pravého kolene zvětšila o takových pět stupňů. Což vy si říkáte: ,,Hehe, to se teda překonala." Ale když pomalillinku krčíte a krčíte, vevnitř to pne tak, že se skoro bojíte, aby vám stehy pod náplastí (lidově, nebo možná kulantněji řečeno domácky, jim říkáme fousky) neprdly, a stále to jde a jde a pak už to teda nejde, ale stejně jsem svým naprosto exaktním okem usoudila, že dnes na otázku: ,,Tak co, jak je?" odpovídám: ,,Lepší!" Další věc, co může mít prsty v mém dnešním fajnovém rozpoložení je nezvyklá produktivita. Víte, člověk superman, kterému k nze přiděláte železnou kouli už je takový pomalejší superman, na tom se asi shodneme. No, a přesně tak si teď připadám. Respektive dnes právě mám pocit, že mi závaží jaksi ubylo. A nebo možná začínám mít roupy. Pravda, včera se mě do telefonu ptali tónem "ty-chudinko-naše", jestli to ještě bolí a já jsem mohla nešťastnicky kecat, ale co by mi to bylo platné. A tak jsem povídala jen: ,,Ne, už moc ne..." Jenže v tom je právě ten nejháčkovatější háček. Když nemůžete, ale tělo si říká, že už by trochu mohlo. A sluníčko jako y mě lákalo: ,,Pojď za mnou ven, je tu hezky, bude se ti tu líbt, no tak nelež furt doma a pojď se vyvětrat.." Jenže brachu, s prominutím, ale tobě se to sakra kecá! Ač tedy možná začnu i tak masíroat svaly na rukou a zítra třeba vyrazím! No a další věcí, která může mít co do činění s hodnocením dneška jako "dobrej den", jsou zase plány. Včera večer mě to zase všechno tak nabudilo, zase bych plánovala, co dál. Vlastně taková cesta kolem světa. Rakousko, Kanada, Francie nebo Švýcarsko a nebo možná již zmiňovaná Korsika, možná taky zase Kanada... víte, mám pocit, že bych si na to mohla udělat živnostenský lista založit si na tom business. Myslím, že by m to fakt šlo. Představovala bych si to tak, že by ke mně chodili lidé, co nemají do čeho píchnout, co jsou ukousaní nudou, co neví kam jet a co tam dělat, co mají příliš volného času...a tak... A já bych jim něco pěkně naplánovala. Nesměli by chodit s tím, abych jim pomohla s rozhodováním, to ani náhodou. Leda tak za pár let, až se v tomhle oboru trochu proškolím, zatím není moc na čem stavět... Jen bych se trochu obávala, že se samým tím vymýšlením programu pro ostatní bych se v lecjakém z nich shlédla, a tak bych chtěla taky takhle někam jet, něco začít dělat, něco se učit.. Na tom by bohužel asi můj business systém poněkud pokulhával... Ale stejně, to by byl job, všichni by byli spokojení, skoro bych na konec měla napsat takové to "and they lived happily ever after"! :)